Trestík smrti.

.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli.

.....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady.

.....Prostě a jednoduše, Julinka dostala od dětí palec dolů - malý trest společenské smrti. Nikdo se s ní neka (pro ty nezkušené - nekamarádí), což obnáší: nemluvím s tebou, nehraju si s tebou, promluvíš na mě, otočím se zády, nebo rovnou odejdu, venku s tebou nepůjdu ve dvojci, případně tě nahlas pomlouváme, smějeme se ti a všichni ti rozhodně dáváme najevo, že jsi společensky mrtvá. Ó jé, tohle že dělají mojí holčičce? Ty sobecké, zlé, nespravedlivé děti, zacloumalo mnou jako první. Pak jsem vydechla, nadechla a vzpomněla na rady, nechte děti, ať si své problémy (pokud nejde o šikanu, nebo fyzické napadání) vyřeší samy mezi sebou. Poptala jsem se, jestli snad nezavdala k tomu chování nějakou příčinu. Nebyla si ničeho vědoma (což ovšem zas tak moc neznamená). Jedna z těch holčiček ve "vedoucím" postavení prostě řekla "já s Juli neka" a dala palec dolů. Ostatní z arény se přidali, i ostatní palce se postupně otáčely k zemi, až tam Juli stála, odsouzena k trestu smrti.

.....Trvalo to asi čtyři dny, povídaly jsme si o té situaci, protože ranní vstávání se stále protahovalo a přidaly se pocity na zvracení. Už jsem začínala přemýšlet, jak to řešit, jestli se svěřit učitelce, ale když jsem odpoledne přišla pro Juli do školky, protáhla obličej "to už jsi tady, proč tak brzo"? Postupně poobjímala všechny kamarádky a pak s otráveným výrazem, který ovšem patřil mně, odkráčela do šatny. Co se změnilo? Těžko říct, snad počasí, snad tlak vzduchu, možná politická situace ve třídě, prostě palce se milosrdně obrátily vzhůru a Juli byla udělena milost. Všichni s ní ka, jako by se nic nestalo.

..... Pro úplnost musím dodat, že ona není zdaleka jediná, kdo byl k trestu dočasné, společenské smrti odsouzen. Vyjma několika málo dětí ve vůdčí roli a několika, které se drží stranou kolektivu samy a dobrovolně, občas padne karta na každého. Tuhle Juli přihopsala s výrazem Zora Mstitele a jasným gestem palce mi ukázala, jak dneska dopadla jiná holčinka. "Nikdo s ní mami neka, já taky ne", pronesla odhodlaným, takřka hrdým hlasem. Téma rozhovoru, na cestu domů, bylo jasné. Vzpomeň si děvenko, vzpomeň, na své přetěžké ranní vstávání, bolení bříška a strach jít do školky. Hrdý a odhodlaný výraz, se z její tváře pomalu vytrácel a než jsme došly domů, snad aspoň trošku pochopila. I když, velké iluze si nedělám, neboť v jednotě je síla a najít odvahu, postavit se davu, je pro malé dítě velice těžké. A nejen pro dítě.

Jinak, poněkud vážněji, jsem se nad trestem smrti zamyslela v článku Skřivan nad hlavou.