Název mě prostě nenapadá.

.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká.

.....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování něčeho tak prostého, jako je úmrtní list se zkomplikovalo na mezinárodní úrovni. Vzpomněla jsem si při té příležitosti, na všechny ty dokumenty, úředně ověřené překlady, superlegalizace, to vše na několikrát posílané přes oceán tam a zpět, když jsme vyřizovali svatbu. Jenže tehdy mě hnalo nadšení a sil a chuti jsem měla na rozdávání. Teď jsem z naší matriky, kde jsem doufala, že vyřídím tuto záležitost, odešla poučena, že když byl manžel cizinec, tak ani úmrtní list nepotřebuji a když už z jakéhokoliv důvodu na něčem takovém trvám, musím se obrátit na úřady té země, kde zemřel. Vím, že to budu muset dotáhnout do konce a to co nejdřív, protože, ač byl můj manžel cizinec, dvanáct let žil v této zemi a pochybuji, že všechny instituce a úřady, na kterých budu muset jeho úmrtí nahlásit, se spokojí pouze s mým konstatováním, že zemřel a nebudou požadovat i úřední potvrzení tohoto faktu. Jen mě překvapuje, že když už tedy jsme součástí něčeho, jako je Evropské společenství, nemohou tyto úřady mezi sebou komunikovat, zvlášť v době faxů, mailů a ostatních vymožeností. No, možná mě to ani tak nepřekvapuje, jako spíš sssstrašně štve. Zvlášť teď, když můj maximální výkon je nastaven na uvaření polévky k večeři.

.....Naštěstí se Juli vyhrabala ze svého zatím posledního kašle, takže od pondělí je zase ve školce, má tam kamarády, báječně se baví, dostane nabaštit a já můžu bez výčitek svědomí tupě zírat. Jen ta cesta mě, nevím proč, vyčerpává, normálně je to ostřejší chůzí necelá půlhodinka, ale dneska jsem se vlekla domů skoro hodinu. Prostě můj výkon se pohybuje někde na hranici udržitelnosti, kdybych aspoň prožívala smutek a zoufalství, mohla se do toho ponořit a vybrečet se, cítit, cítit, cítit, ale jsem jak kus kamene a čas zároveň stojí a zároveň letí. Na všechna vyřizování, už včera bylo pozdě, a můj osobní život ustrnul.

.....Nikdy by mě nenapadlo, kolik různých nikdy mi bude vířit hlavou, kolikrát za den, za hodinu si uvědomím, že už nikdy ....to, nebo tohle, ani tamto. Ještě před pár dny, mi tohle slovo spolehlivě vehnalo slzy do očí, kdekoli, kdykoli. Dnes jen cítím, jako by dopadl další kámen na mohylu, která je vystavěna nad mými pohřbenými sny a nadějemi, další balvan, který už nikdy nikdo neodvalí, cítím, jako bych pod nimi byla i já. To je ta tíha, která na mně leží, to je ta únava, kterou nemohu setřást, ta ospalost, kterou nezažene ani třetí káva. Dřív jsem chodila spát v jednu, ve dvě v noci a teď se nutím v devět udržet oči otevřené. Spala bych nejspíš i přes den, což je pro mě jinak naprosto nemyslitelné, zívám i teď, když se tu snažím udržet si lidský kontakt s vámi, protože nezapírám, že jestli je mi někdo útěchou, pak jste to vy. Vím, že ztráta blízkého člověka mívá své zákonitosti, nevím jestli tam patří i apatie, protože cítím, že smíření to rozhodně ještě není, ale pláč, by mi byl neskonale milejší.