Poztrácené iluze

..... Tento článek, jsem měla téměř napsaný, na minulé téma týdne, ale nestihla jsem ho dokončit. Tak ho přidám alespoň nyní, hlavně proto, že už je vlastně skoro hotový a na vymýšlení něčeho nového se moc necítím, přesto mě však to datlování dokáže na chvíli zaměstnat a uklidnit. Myšlenky se na tu chvíli maličko pozastaví, v tom věčném pobíhání v nesmyslných kruzích.

.

.....Nevím, jestli žít život bez iluzí, znamená být realistou, nebo pesimistou. A podle jakého klíče vlastně oddělíme iluze od snů, očekávání, představ, nadějí a plánů? Iluze, které, jak jsem se dočetla v mnoha článcích, mají téměř vulgární příchuť, jsou něčím zákeřným, už svojí podstatou, protože nepřinášejí nic, než zklamání a žádoucí by bylo jejich potracení, ještě v raném zárodku. A tady zopakuji svoji otázku "jak rozeznáte iluzi od snů a přání a představ a možná trošku přehnaných plánů"? Není to náhodou tak, že to, že iluze byla jen iluzí, zjistíme právě až tehdy, když ji ztratíme? Tady by se hodilo přísloví:" Po bitvě, je každý generálem". A přicházejí na řadu slova jako:"já jsem ti to říkal", "to se dalo čekat", nebo "tohle ani jinak dopadnout nemohlo". A my? Cítíme se dílem zklamaní, dílem zahanbení svojí "naivitou".

.

.....Co se týká osobních iluzí, tam si je každý soudíme sám a to, co pro nás může být jen ztracená iluze, jako například prožít celý život s jedním partnerem, to jiný promění v realitu. Tudíž, co je iluze a co je reálná možnost? Mám tu představu zavrhnout už předem, protože mnozí na ní ztroskotali a nazvali jí iluzí? A co děti, do nichž vesměs vkládáme ta největší očekávání a sny a teď nemyslím to, že vystudují vysokou, budou z nich druzí Jágrové, získají svůj první milión před dvaadvacátým rokem, ale že projdou všemi úskalími dospívání bez úhony a stanou se z nich slušní, zodpovědní a šťastní lidé. Je to v dnešním světě už jen iluze, má smysl doufat? A když se to nepodaří, mám to přivítat, protože iluze jsou veskrze špatné a je lepší se jich včas zbavit? Jsou předpoklady, že člověk by měl být čestný, slušný, spravedlivý, laskavý a zkrátka dobrý, jen iluze? Je pak tedy jen moje vina, že se cítím zklamaná, není-li tomu tak? Může mi ten nejlepší přítel, manžel, dítě, rodič říct "já ti za to nemůžu, že jsi mnou zklamaná, to byly jen tvoje iluze, že já jsem takový a makový". Ve své podstatě všechna pozitivní očekávání, by se dala nazvat iluzemi, podle toho, jak dopadnou. A není potom život, bez těchto očekávání, jen cynickým přežíváním a čekáním na smrt?

.

.....Těžko říct, zda by se lidstvo vůbec dostalo z jeskyní, nebýt iluzí. Kolik iluzí, asi měli vynálezci, myslitelé, vědci, než narazili na zrnko reality, které se usilovnou dřinou změnilo v perlu poznání. A kolika z nich, se lidé za jejich iluze vysmívali.

Pak jsou tu vůdci, jedni mají vize (iluze), kterým skálopevně věří a které lidstvo opravdu posunuly o pořádný kus dál, tím správným směrem. Jiní mají pouze vizi, jak nabídnout masám iluzi, která jim samým přinese zisk a slávu. To pak těžko nazývat iluzemi, to je sprostá vypočítavost a manipulace, bohužel tito vůdci - iluzionisté bývají leckdy úspěšnější než ti druzí. Lidé totiž potřebují iluze, zvlášť v dobách, kdy je nejhůř, iluze pomáhají zvednout hlavu a jít dál, přežít. Definice iluze nejspíš nebude tím pravým klíčem, ne pro mě, protože já iluzi vždy chápala jako naději a teprve ztracenou iluzi, jako ztracenou naději. Zatím co definice, pokládá každou iluzi již předem za ztracenou, nebo aspoň marnou.

.

.....A je tu ještě jedna věc, když už nějakou iluzi ztratím, nemohu ji tedy také znovu nalézt? Nemůže se mi příště splnit to, co se napoprvé, napodruhé nebo naposté nepovedlo? Nebo mám složit ruce do klína a všechno snažení vzdát, jako pachtění se za fata morgánou? Je to jen o tom, čemu všemu, jsme schopni dát nálepku "ztracená iluze". A jestli, jak stárneme a iluze nás postupně opouštějí, dokážeme si, i přes jistá zklamání, udržet víru alespoň v některé z nich.

Nakonec, jsou na světě i horší ztráty, než ztráty iluzí, ztráty, které nemůžeme ovlivnit ani změnit.