Pandořina skříňka dějství sedmé

.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady.

.

.....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se samozřejmě posadila vedle mě. Byla jsem rozhodnutá mlčet. Paní doktorka mámu požádala, aby počkala venku. Nelíbilo se jí to, nejspíš to chtěla všechno vysvětlit sama, jak to mám z toho, že nechodím ven a že nic nedělám, ale doktor je autorita, tak uposlechla.

.

.....Zůstaly jsme samy. Doktorka mi dala sklenici vody a chvíli si něco zapisovala, aby mi dala čas se uklidnit. Pak se posadila proti mně a já čekala záplavu otázek, ona mi však položila jen dvě. "Přemýšlela jste o sebevraždě?" Slzy mi vyhrkly do očí a jen jsem kývla. Chvíli se odmlčela a pak se nesmírně opatrně zeptala: "Měla jste někdy myšlenky, že byste ublížila i děťátku?" Stáhlo se mi hrdlo a sklopila jsem hlavu, nedokázala jsem lhát, ale ani to vyslovit nahlas. Vzala mě za ruku a řekla:" Nebojte se, všechno dáme do pořádku, co byste řekla, kdybyste tu u nás na chvíli zůstala?" To jsem nečekala, "ale já nemůžu, kdo by se postaral o...", hlas se mi vytratil. Rozhovor byl u konce, ta zdvořile položená otázka, vlastně nebyla otázkou, ale konstatováním faktu. Zavolala mámu a na rovinu se jí zeptala, jestli jsou schopni se o vnučku postarat, nebo jestli má objednat místo v kojeneckém ústavu, že je naprosto nezbytné, abych okamžitě nastoupila léčbu. To nečekala ani máma, když o tom tak zpětně přemýšlím, nejspíš taky doufala v nějaký zázrak, nějaké mávnutí čarovným proutkem, nebo aspoň kouzelnou injekci, po které by si domů odvezli opět "normální" dceru. V budoucnu, a vlastně až do dnes, mi tisíckrát nadávala, že jsem tam zůstala (jako bych měla volbu) a sobě vyčítala, že mě tam vůbec kdy dovezla. Myslím, že dodnes nechápe, že kdyby to neudělala, mohlo to dopadnout tragicky. Když se jí vrátila řeč, řekla, že si Rézku nechají doma. Ještě se snažila umluvit lékařku, jestli by to přeci jen nějak nešlo udělat, abych se mohla léčit jen ambulantně. V žádném případě, ne, ani nástup v pondělí. Já tam jen seděla a nechávala je, ať o mně rozhodnou, cítila jsem nad sebou vyšší moc a nebránila se jí. Rozhovor pokračoval, návštěvy zatím žádné, ano zavolejte si, podáme vám zprávu, ne nic nebude potřebovat, všechno dostane, na shledanou. Byla jsem jimi objata na rozloučenou, Rézku jsem jen pohladila po tváři a přála si, aby ji už odnesli. Když se za nimi zavřely dveře, rozbrečela jsem se úlevou. "To bude zase dobré", řekla konejšivě sestra a odvedla mě na oddělení. Bylo to týden po konci šestinedělí, když jsem vešla dovnitř a za mnou se zavřely dveře. Dveře, které neměly kliku.