Pandořina skříňka dějství páté

.....Doufám, že ještě máte trpělivost, neboť já stále pokračuji. Předchozí části najdete zde, tu, tady a tuhle. Chápu, že mé líčení, může místy působit...... jak to říct, přehnaně?,nereálně? vymyšleně? nadsazeně? , je velmi těžké, snažit se popsat pochroumanou duši, která jindy celistvou osobnost rozdělí na několik částí, které začnou jednat samy za sebe, oddělí dobro od zla, zodpovědnost od zbabělosti, lásku od sebelásky a všechny je pustí do jednoho ringu, kde probíhá boj na život a na smrt. Popsat skutečnost, kdy myšlenky nepřicházejí pěkně jedna za druhou, ale víří v hlavě všechny najednou, překřikují se a každá přináší svůj vlastní pocit a ty pocity jsou naprosto nesdělitelné. Je to jiná dimenze bytí, pouhými slovy těžko popsatelná, přesto se snažím, aspoň o částečné vyjádření svého stavu a jsem omezena tím, že vám nemohu předat zkušenost jako takovou, pouze její, byť podrobný, popis. Je to podobné, jako například sdělit zkušenost z porodu včetně bolestí, strachu, očekávání, zkreslení času, radosti a toho něčeho navíc, co dělá z porodu jedinečný zážitek, někomu, kdo to nezažil. Dokonce ani samy matky, nemají totožné zážitky.

.

.....Přepadá mě znovu panika, neměla bych jít radši ven, mezi lidi, aby mě někdo viděl, aby mě někdo hlídal, aby mi mohl zabránit v nejhorším? Kde jste všichni, jak jste mě tu mohli nechat, té bestii ve mě na pospas, co když jí neuhlídám, co když mě donutí jít tam nahoru. Možná bych měla, jenže nemůžu tu nechat Rézku samotnou. Stín se plouží po podlaze hlemýždím tempem a stále zpomaluje. Čas vůbec neplyne, uvízla jsem v bezčasí. V trýznivém, věčném bezčasí. Chvíli brečím, pak mě zezadu přepadne všeobjímající hrůza a doslova zarazí příval slz, jen sedím, oči vytřeštěné a čekám, co se stane, protože na mě už to nezáleží, já už jsem zmizela, zmizela celistvá osobnost, roztříštila se na bezdechý strach, paralyzující hrůzu, bezhlavou paniku a našeptavače. Někde tam vzadu, úplně vespod, zbyla jiskřička, chladnoucí jiskřička mě samé, někdy jsem jí neviděla celé dny. Bylo zle, věděla jsem, že dnes půjdu nahoru, věděla jsem to tak jistě, že jediné, co jsem řešila, bylo to, co mám udělat s Rézkou. To, co mi podsouval našeptávač, jsem vší silou svého,.....ani nevím čeho už, snad zbytku rozumu, potlačovala, neposlouchala.

.

.....Čas stále nikam nepokročil, stál , vyčkával. Rozinka zaplakala, tím pláčem, se ve mě spustil nějaký autopilot a udělal, co bylo nutné a pak jí odložil zpátky do postýlky, vypnul se a já začala uvažovat, jak dlouho tady vydrží sama, než přijedou naši. Našeptavače jsem stále vší silou ignorovala. Ano možná jsem blázen, vlastně jistě, jsem cvok, ale tohle ne,... ne,... ne, to já neudělám, měla bych jít rychle na půdu, než našeptavač získá nade mnou převahu. Blížila se pátá hodina, nejhorší hodina celého dne. Vstala jsem a začala chodit, cítila jsem, že mi zbývá malý krůček ke ztrátě sebe samé, k šílenství. Bušila jsem hlavou do zdi, ne obrazně, doopravdy, chtěla jsem cítit bolest, bolest, která by mě snad vyprostila z toho víru, který mě do sebe vtahoval, víc bolesti, která by přehlušila ten hlas, který mi zněl hlavou a byl hlasitější, i než našeptavač. Jasně říkal, co mám udělat, rozuměla jsem každé slovo a chtěla poslechnout, ale ta nepatrná, bezvýznamná jiskřička, která ze mě ještě zbyla, řvala, ječela jako o život, co dítě, dítě. I tak jsem ji sotva slyšela, pobíhala jsem po bytě, zoufale hledala něco, pomoc, nápad, vysvobození, cokoliv. Marně. Nakonec jsem se vrátila k postýlce a dívala se na spící miminko. Byla krásná, obličejík už měla vyhlazený, zakulatila se, už to nebylo to namodralé novorozeně, kterému se při křiku vždy poskládaly vrásky na čele tak, že vypadalo přesně jako jeho otec. Už byla jiná, neměla s ním vůbec nic společného. Našeptavač neměl pravdu, ona tu musí zůstat. "Musím tě tu teď nechat", do očí mi vyhrkly slzy, jdi hned , znělo mi v hlavě, jdi oni se postarají. Vzala jsem jí ještě naposledy do náručí, " vem ji sebou", zašeptal někdo za mnou, rychle jsem jí vrátila do postýlky, vyběhla na chodbu a zavřela za sebou dveře. Šla jsem. "Já nemůžu, nesmím, je malá na to, být tak sama", škemrala jsem, přesvědčovala ten hlas, "co když se něco stane, já chci poslechnout, vážně, ale..." Za mou se znovu ozvalo, "tak jí vem sebou, nebude sama." Otočila jsem se, už jsem opravdu zešílela, nikdo tam nebyl, samozřejmě. "Dobře půjdu", chtěla jsem utéct našeptávači, to, co chtěl on bylo mnohem horší, než vyjít těch pár schodů a.... Byla to skoro úleva, stoupat po těch schodech a vědět,.. Pláč, ozval se pláč, jako by vánek rozdmýchal tu skoro vystydlou jiskru mého vlastního vědomí, otočila jsem se na schodech a utíkala zpátky do pokoje. Musím pryč, musím najít pomoc, rychle jsem jí oblékla, dala do kočárku a utekla od těch schodů na půdu.

.

..... Celou cestu jsem brečela, lidi na mě koukali, neučesaná, oblečená na doma, aspoň, že malá neplakala, ani bych jí neměla co dát. Dojela jsem tramvají na polikliniku, s pocitem úlevy zaklepala na dveře svého zachránce, psychiatra, otevřela mi sestra, prý, že pan doktor odešel před půl hodinou. Zhroutila jsem se jí tam, nemohla ze mě dostat, co se děje, ale bylo jí jasné, že to není dobré. Po chvíli vzala telefon a jala se obvolávat nejbližší psychiatry, po třetím telefonátu byla úspěšná. "Musíte do Řep, ale rychle, pan doktor na vás počká." Koukla na kočárek, pak na mě a opatrně mi navrhla, jestli bych raději Rézku nenechala u ní, že jí pohlídá a pak si pro ní přijedu. S úlevou jsem jí mimi přenechala a cítila se volná, už jsem neměla zodpovědnost za nikoho, jen za sebe a moje budoucnost mi byla ukradená, ale už jsem nemohla ublížit Rozince.

.

.

.

.

.PS: Asi jsem se v minulém dodatku vyjádřila příliš nejasně, chtěla bych uklidnit všechny, kteří se obávají, že mě můj příběh znovu pohltil a uvrhl do zoufalství. Naopak, když jsem zjistila jak jsem schopná svěřit se i s detaily, které dodnes nevěděl nikdo, pochopila jsem, že už je to konečně jednou pro vždy uzavřená kapitola, která mi už neublíží. Vzpomínky zůstanou, ale už mě neničí. Bohužel s přítomností je to jinak, ale psát o tom nemůžu, je to čerstvé a já tomu vlastně ještě nevěřím, nechci tomu uvěřit.