Pandořina skříňka dějství druhé

... Po dlouhé době, se vracím ke své Pandořině skříňce, přiznávám, že stejně jako minule, mě k činnosti nakoplo Téma Týdne, které zní Ztráta iluzí a naprosto souzní s mým příběhem. První část najdete tady.

-

.....V porodnici bylo všechno, tak nějak neskutečné, miminko se objevovalo a mizelo podle rozvrhu v sesterně, maminky štěbetaly, bylo nás na pokoji deset a ač mi bylo dvacet tři, byla jsem nejmladší a téměř jediná prvorodička.

Připadala jsem si proti nim bezradná a neschopná, pořád řešily něco, co zažily už nejmíň jednou a já, jen tiše poslouchala, mlčela a prostě jen byla.

Nemohly se dočkat, až si své poklady odnesou domů, zatím co já měla pocit, že bych v nemocnici klidně zůstala pár dní navíc. Už tam jsem se lišila. Cítila jsem v tom zázemí jistotu a péči, kterou jsem dlouho nezažila, bylo mi bezpečno pod tou nemocniční peřinou.

Rézka byla miloučká a hodná, pomalu jsem se učila s ní souznít, odhadnout její rytmus, kdy chce pít a kdy se u mě jenom pomazlí.

.....I pro nás nakonec přišel ten slavnostní den odchodu domů. Byl to pro mě zvláštní okamžik, opouštěla jsem hřejivou náruč, která pečovala o nás obě, na druhou stranu, konečně mi bylo svěřeno vlastní dítě.

Do teď, jsem si připadala jako učnice, která jen pod dozorem, smí vykonávat tak zodpovědné úkoly jako krmení, přebalování a koupání té křehké bytůstky. A naráz, po pěti dnech, ne příliš intenzivní výuky, jsem byla shledána vyučenou matkou a poslána do života.

Já měla ještě tolik otázek, tolik obav, ale zároveň tolik ostychu, že jsem prostě vzala malou do náruče a šla. Jak už jsem se zmiňovala, měla jsem sama ze sebe pocit, že mi není třiadvacet, ale šestnáct, stojím na prahu světa, s malým uzlíčkem v objetí a nevím, kde hledat náruč, která nás obě utiší a ochrání.

Novopečené mamči, se pomalu rozjížděly do svých domovů, po té, co se spolu s novopečenými tatínky vyfotili před porodnicí. Už v porodnici, při návštěvách nadšených a notně znavených tatínků, mě sem tam bodl osten uvědomění si, neúplnosti našeho svazku.

Za námi nikdo nepřišel. Vlastně to v dané situaci bylo dobře, ale něco, něco velmi podstatného tu chybělo a nedalo se to nevnímat. Přjeli si pro nás rodiče a odvezli nás domů.

.....Doma jsem položila Rézku do připravené postýlky, v čistém, voňavém pokoji, v mém dětském pokoji, sedla si a koukala na ní, na ten zázrak, který tu najednou byl na dosah, tichý, spící. Kolem byl klid, ale uvnitř jsem cítila neznámé chvění, pocit, který jsem doposud nepoznala, ale který jsem ani nedokázala definovat.

Nebyl ani příjemný, ani nepříjemný, byl jen stále přítomný. Zazvonil telefon, za chvíli klepala máma "to je pro tebe". Nic zlého netuše, vzala jsem to. Byl to on.

Sevřel se mi žaludek, srdce rozbušlo a v hlavě zavládla naprostá panika, nevím co říkal, vnímala jsem jen hlas a pomalu se mi začala dělat po těle husí kůže. Jediné, co jsem byla schopná říct, "promiň, já nemůžu" a položila jsem to.

Žaludek se mi obrátil a běžela jsem na záchod. Máma vyzvídala, co se děje, nebyla jsem schopná mluvit, přepadl mě panický strach, že jeho hlas pronikl až sem, sem, kde mělo být bezpečno.

.....Rézka začala plakat, to mě trochu probralo, vzala jsem jí do náruče a vysávala z jejího tělíčka útěchu a mír.

Telefon, málem jsem ji upustila, rozklepaly se mi ruce, žaludek se znovu začal houpat na vlnách. "Zase pro tebe". Šla jsem, jak na pokraji mdlob, necítila jsem nohy došlapující na podlahu, měla jsem pocit, jako bych plula ve vzduchoprázdnu.

Jeho matka. To bylo horší, nejsem a neumím být nezdvořilá, ke starým, plačícím lidem a tak jsem víc jak půl hodiny, poslouchala její slzavý proud proseb, zapřísahání, ať se proboha k němu vrátím, on že nejí, nepije (tady těžko říct co ), že se bál mi volat, ale teď, když se v práci dozvěděl, že Rézka je už na světě, nevydržel to, že se určitě změní, že nás miluje, že ona se trápí, že on se trápí, že se budeme všichni trápit, když já si budu pořád stavět hlavu, že má právo, vidět své dítě, že ona má právo, vidět svou vnučku, že dítě má právo mít otce a babičku, "prosím, děvenko rozmysli si to , vrať se k němu , vždyť on není tak zlý, jen se občas napije, ale jinak je to dobrák".

.....Naštěstí mě nepustila ke slovu. Její monolog mi protékal hlavou, jako proud, který s sebou strhával všechnu jistotu, kterou jsem tak pracně nabyla v posledních měsících těhotenství, všechnu rozhodnost, kterou jsem tak zoufale nastřádala, všechnu radost, kterou jsem pociťovala ze své "samostatnosti", ze svého oproštění.

Odnášel vše a zůstávaly jen balvany pochybností a viny. Seděla jsem, telefon u ucha, z očí mi tekly slzy, mlčela jsem. Do kuchyně přišel můj děda, chvíli se na mě díval, pak ke mně přišel, vzal mi sluchátko z ruky a pomalu ho položil zpátky do vidlice.

Seděla jsem dál, zírala před sebe a vrátila se o pár měsíců zpátky, do doby, kdy jsem se bála o to základní, co jsem měla , o dva životy.

Děda vyvěsil telefon, odvedl mě do postele a uložil mě, jako dřív, když jsem ještě byla malá holčička, přikryl až k bradě a slíbil, že mě vzbudí, kdyby Rézka plakala.

.....Nespala jsem, měla jsem zavřené oči, ale v mém nitru zuřil uragán. Všechny pocity jako by zešílely, chvíli jsem cítila euforii, v zápětí jí vystřídal ledový chlad a strach, pak mírné a klidné zadostiučinění dárkyně života a náhle panika, tak prudká panika z představy, že porod bylo to poslední, co jsem, co se týká Rézky, zvládla.

Snažila jsem se myšlenky a pocity nějak zvládnout, ale jako bych ztratila schopnost je ovlivnit.

.....Přišla první noc, usnula jsem pozdě, párkrát se hrůzou probudila, kontrolovala Rézinku a byl tu druhý den doma. Nikdo netelefonoval, maličko jsem se zklidnila, ale uvnitř se to zvláštní chvění a neklid, rozlézalo pomalu, až do konečků prstů.

Rozinka byla kočička, hodná, málo plakala, způsobně papala, i když jsem si stále nebyla jistá, jestli má dost a navíc, jsem právě při kojení, ten neklid, co mě ovládal, cítila intenzivněji.

....Třetí den se znovu rozdrnčel telefon, na začátku mě přemlouval a prosil, ke konci přitvrdil a nasadil stejné páky, jako jeho matka, právo a vina. Stále mě ohrožoval, nejen tím, že pomocí telefonu, kdykoliv mohl vpadnout do mého útočiště, ale i tím, že jeho právo a vina, mi zněly v hlavě ozvěnou v podstatě neustále.

.....Čtvrtý den - jeho matka, "už bych si mohla zvyknout", říkala jsem si a netušila, že nejspíš právě oni, rozbíjejí poslední zbytky vůle mého těla, udržet mě nad hladinou.

.....Pátý den přišel zlom, probudila jsem se ráno před čtvrtou, zpocená a klepající se zimou, za krkem jsem cítila ohromnou tíhu, v celém těle mravenčení, které bylo chvíli žhavé, chvíli ledové, místy, jako by mi někdo zapichoval do těla tisíce maličkých jehliček.

Ve chvíli, kdy jsem otevřela oči do šera pokoje, přepadla mě hrůza, čirá, surová hrůza, strach mi sevřel srdce, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hnout a začala jsem panikařit.

.....Ty pocity už jsem znala. Peřina se zdála být kusem betonu, bylo mi znovu horko, snažila jsem se jí stáhnout, ale přepadla mě taková zimnice, že jsem ten poklop, kterým se zdála být, musela ihned vrátit, i když její dotek téměř bolel.

Všechny mé nervy byly tak zjitřené, že každý vjem násobily tak, až mi ubližoval. Nakonec jsem jen bez hnutí ležela, mělce dýchala a doufala, že to někdy skončí.

.....Pomalu se začalo rozednívat a když Rézka začala po šesté hodině plakat, byla jsem schopná k ní vstát a dát jí najíst. Její doteky mě bolely, stejně jako předtím doteky peřiny. Byla jsem ráda, když jsem jí mohla vrátit do postýlky a schoulit se do postele.

Asi na mně bylo vidět, že se něco děje, máma se zeptala, jestli jsem spala, že vypadám hrozně. Nadechla jsem se, že odpovím, ale místo slov, jsem propukla v nekontrolovatelný záchvat pláče. Vzlykala jsem, vrhla se mámě kolem krku a nemohla přestat.

Objímání se u nás nijak nepěstovalo, byla tedy zmatená a po chvíli už vyděšená, co se děje. Snažila se to ze mě dostat, ale já nebyla schopná ani slova a navíc jsem stejně nevěděla.

.....Když jsem se konečně trochu uklidnila, sedla jsem si a tupě hleděla před sebe, máma se snažila, uvařila k obědu rajskou, tehdy mé oblíbené jídlo a mně se zvedal žaludek, už když jsem cítila tu vůni při vaření.

Nechtěla jsem jí zklamat a s vytuhlým úsměvem, jsem do sebe násilím vsoukala dva knedlíky.

"Nejsi nemocná?"

"Ne jen unavená."

...." Bylo mi zle, bylo mi zle všemi způsoby, kterými člověku může být zle. Další dny, už byly zcela ve znamení mých pochroumaných nervů, nicméně měly poměrně pravidelný chronologický rytmus.

Ráno od čtyř, hrůza pod peřinou, dopoledne apatie, nevolnosti v době oběda, po obědě úzkost rostoucí ke čtvrté odpolední, kolem páté krize v podobě strachu, paniky, hrůz, děsů, nepříjemných fyzických pocitů.

A zhruba od sedmi lehká úleva, která mi kolem osmé dovolila, sníst aspoň jedno jídlo za celý den a sem tam i prchavý úsměv.

Těsně před spaním, pak rostoucí obavy z toho, že zítřek bude stejně děsivý.

Ráno budíček před čtvrtou a pořád dokola. I když, ne tak docela, začalo se vkrádat i něco jiného, začala jsem se vyhýbat Rézce.

.....Ne, že bych se o ní nestarala, to ne, věděla jsem, že to, že se o ni postarám, je vlastně moje záchranné lano, držící mě stále ještě při rozumu. Ale jen o ní bylo postaráno, odkládala jsem jí do postýlky a odcházela do jiné místnosti.

Uvnitř ve mně začaly klíčit a rychle růst a přebujele se šířit obavy, že to nezvládám, že se o ní nedokážu postarat, nedokážu jí vychovat, nedokážu jí dát to, co potřebuje, nedokážu být máma i táta, nedokážu, nedokážu, nedokážu, "ne prosím, už dost".

Myšlenky, však byly neodbytné, neumlčitelné. Každý den, mnou zmítaly větší a větší pochybnosti, které se nakonec slévaly v monolit jistoty, ne, já neměla být matkou.

Nikdy.