Skřivan nad hlavou.

.....Ráno přišlo dřív než jindy, celým městem se neslo vzrušené chvění. Jako by přeskakovaly jiskry, z jednoho, do šera rozsvíceného okna, do druhého a zapalovaly požár chtivé nedočkavosti. Hodinu před polednem, už bylo náměstí plné, byli tu všichni, staří, mladí, muži, ženy, děti. Všude se nesl polohlasný šepot, napjaté očekávání i strach ovládly všechny bez rozdílu. Začalo odbíjet poledne. Směrem od šatlavy se dav rozestoupil, popoháněn dráby, "už ho vedou", neslo se jako vlna davem. Šel, hlavu skloněnou, ruce svázané za zády, nedíval se do těch dychtících očí, které znal skoro všechny, očí sousedů, přátel i nepřátel, očí plných odporu, zhnusení, nenávisti. Došli až k pódiu, narychlo stlučenému vprostřed náměstí, pár dřevěných schodů a stál tu přede všemi, proboden stovkami pohledů.

.....Kat vystoupil nahoru hned za ním, dav zprudka vydechl jako jedna bytost, při pohledu na těžký, v slunci zářící meč, nástroj spravedlnosti a pomsty. Zdálo se mu, že čas se zastavil, viděl modré nebe, vítr mu čechral vlasy a přinášel vůni posečené trávy, nad hlavou zpíval skřivan. Zavřel oči a zapomněl kde je, jako by náhle byl jen on sám a celý širý svět mu ležel u nohou. Z davu se ozvaly nedočkavé výkřiky a vrátily ho zpátky, dav byl netrpělivý, prahl po svém právu, právu krve. Kat ho postrčil směrem ke špalku uprostřed pódia, strach mu sevřel srdce a nohy přestaly poslouchat, dva pochopové ho chytili za paže a napůl dostrkali, napůl dovlekli ke špalku, porazili ho na kolena a než jeho hlavu položili na ten kus dřeva, celého zčernalého krví, naposledy se rozhlédl po lidech kolem. Stáli tu, jako jednolitá masa, někteří s očima doširoka otevřenýma hrůzou a napjatým očekáváním, muži s přísně sevřenými rty a ztvrdlými rysy, poplašené dívky s rukou u očí, připravenou zakrýt je, až se meč zablyští ve svém smrtícím švihu, matky, držící děti otočené k němu zády, s hlavou vraženou do máminy sukně i otcové, nesoucí své syny na ramenou, aby dobře viděli, jak vypadá spravedlnost.

.....Všichni, všichni věřili v jeho vinu, jestli se našel někdo, kdo pochyboval, byl už dávno stržen mocnou silou davu a myšlenky o nevině, byly zadupány v prachu u jejich nohou. Neměl jim to za zlé, znal tu atmosféru, kolikrát on sám, byl součástí toho davu a s šimráním v břiše přihlížel, jak se zvedá meč spravedlnosti a i on sám dychtil po chvíli, kdy dopadne a nastolí znovu řád viny a trestu. Řád jež přinášel bezpečí do jejich domovů, do jejich životů. Kdykoliv se našly pochybnosti, i on je udusil nejpozději ve chvíli, kdy se pevně semknutí tlačili okolo děsuplné a přesto neodolatelné podívané.

.....Davem to zašumělo, pochopil, že kat už se postavil na své místo, podle nedočkavých a vzápětí zděšených pohledů pochopil, že má čas jen na poslední nadechnutí, na poslední myšlenku. Patřila jeho ženě, ženě, kterou nalezl při návratu domů v kaluži krve, ženě, kterou objímal, klečíc v té krvi, hladíc její tvář a dlouhé světlé vlasy, až do té doby, kdy někdo zabušil na dveře. Dav ztichl, spravedlnost se zaleskla na slunci a on odešel za svou ženou.

.....Ozvaly se zděšené výkřiky, pláč, pár žen omdlelo, když hlava dopadla se zaduněním na prkennou podlahu, muži měli ve ztuhlých tvářích šedavý nádech. Na chvíli se nad náměstím rozprostřelo smírné ticho, pak se dav dal pomalu do pohybu, lidé odcházeli s různými výrazy ve tvářích, od zděšení, znechucení, lítosti, uspokojení, zadostiučinění, až po výraz neochvějné víry ve spravedlnost. Pomalu a tišší se vraceli k obyčejným životům, sousedé, přátelé i nepřátalé a nikdo si nevšiml cizího, nenápadného muže s pobaveným úsměvem na tváři, který se ubíral k branám města, aby ho poté, co se seznámil s tou plavovlasou, milou ženou, poté, co ponořil ruce do její krve a uspokojil svůj hlad po ní, navždy opustil a vydal se znovu na svou cestu. Přemýšlel o lidech ve všech těch malých městech, všude to bylo stejné, město od města, vídal na náměstích ty samé tváře, to samé zděšení, ale i dychtění, dychtění po krvi, které sám tak dobře znal. Vždycky přišli, i když omdlévali, nebo dokonce zvraceli, křičeli zděšením, ale vždycky přišli, chtěli, tu spravedlnost s rukama od krve, vidět na vlastní oči. Spokojeně se rozhlédl po krajině, po modrém nebi, nasál vůni posečené trávy, nad hlavou mu zpíval skřivan a on se vydal k dalšímu městu. Začal se těšit. Jestlipak potká zase nějakou milou, usměvavou ženu?

Takový byl život, takový byl svět, takoví byli lidé.

.....Život se změnil, svět se změnil, ale změnili se i lidé? Hmotné a neživé věci měníme obrovskou rychlostí, živé bytosti za nimi zaostávají. Naše doba se proměnila za pár století k nepoznání, ale co my? Zcivilizovali jsme se opravdu tak, jak by odpovídalo době? Zrušili jsme veřejné popravy, hony na čarodějnice, lynčování, uvazování na pranýř a nahradili to vše nejprve popravami za zdmi věznic a nakonec zrušením trestu smrti a završili to celé nebývalými ohledy k právům odsouzených. Jenže, není to tak jednoduché, snažíme se vinu a následný trest zaškatulkovat do neochvějných pravidel, trestné činy zařazujeme do kategorií, kde lidský život najednou mívá menší cenu, než hmotný majetek určité hodnoty, snažíme se spravedlnost učinit opravdu spravedlivou a všeobecně platnou, ale jsme lidé. V tomto případě, jenom, lidé. Nedokážeme zajistit, aby naše myšlenky a názory byly jednotné, proto nikdy nemůžeme dosáhnout shody a konečného, jediného správného řešení.

.....Velká část z nás, se cítí být humanisty a pak se stane něco, co v lidech znovu rozpoutá, tu staletími zakořeněnou a dalšími staletími pohřbenou, touhu po lynčování, mučení, po krvi po zablýsknutí spravedlnosti nad zločincovým hrdlem. A to vše i v případech, kdy ještě vůbec není prokázané, kdo čin spáchal. Prahneme po krvi, po pomstě, po spravedlnosti. Nebo jen po krvi a pomstě? Kde zůstává spravedlnost, když na všech možných místech a teď mám na mysli hospody, zaměstnání, internetové diskuse, slyšíme líčení, co všechno, by se údajnému pachateli mělo provést. Je to v nás, snad ne ve všech, ale většina z nás, by před pár stoletími, na tom náměstí stála taky, i kdyby měli omdlít, i kdyby měli zvracet, šli by tam.

.....Trest smrti? Ano? Ne? Mé historické já, říká ano. Mé současné, "civilizované" já, má strach z lidské nedokonalosti. Z toho, že dav, svými názory, svým tlakem, svou krvelačností, může ve sporných, či nejasných zrůdných případech ovlivnit soud, který, ve snaze vyhovět živelné a masové touze po pomstě (a v neposlední řadě i v touze zachovat zdání o své způsobilosti), odsoudí co nejrychleji toho, kdo mu padl první pod ruce. Musím se přiznat, že nemám jasný názor, jsou případy, kdy mám pocit, že bych chtěla stát u pódia v první řadě, ale jedině se stoprocentní jistotou, že u špalku klečí opravdu ten, kdo u něj klečet má. A bojím se, že tohoto cíle je dosaženo jen v některých případech.

.....Čím jsem si ale naprosto jistá je, že bych podstatně posílila udělování doživotních a výjimečných trestů, bez jakékoliv šance na propuštění, za "dobré" chování, "účinnou" lítost, nebo omilostnění. A rozhodně, bych změnila lázeňský charakter našich věznic. Pro někoho se pobyt tam, může zdát spíš odměnou, než trestem. Rozhodně žádné modré nebe, vůně posečené trávy a skřivani nad hlavou.