Stalo se včera.

.....Tyhle dny, tyhle děsné dny, kdy svítání plynule přechází ve stmívání, ty jsou samy o sobě dost náročné, bez ohledu na data, výročí, vzpomínky a kostlivce ve skříních.

Nemám je ráda, vlastně nesnáším šero, tma mi nevadí, ale šero, to je pro duši jak mor.

Aby toho nebylo málo, Juli dostala svůj první pořádný podzimní kašel, s teplotou, dušností a tomu odpovídající náladou.

A Rézka se rozhodla uvařit čínu. Na tom by samozřejmě nebylo nic znepokojivého, nebýt faktu, že se rozhodla v šest večer a jediné, co by se dalo nazvat čínskou surovinou v naší domácnosti, byla rýže. Při pohledu na její odhodlanou tvář, jsem si promluvy typu :"a nechceš to nechat radši na zítra?" odpustila, protože bylo jasné, že jsou předem odsouzené k neúspěchu, stejně jako onehdá, kdy se rozhodla upéct, ač doma byla za tímto účelem snad jen trouba.

Jako začínající kuchařka, ovšem trvá Rézka na originální receptuře, tedy vyrazila na nákup. Když nesehnala bambus, její nálada se dostala do propadu, majitelé čínských obchůdků prý na ní koukali, jako by slovo bambus slyšeli poprvé v životě, nebo alespoň poprvé od doby, co překročili čínské hranice. Jeden se ho dokonce snažil nalézt mezi kořením.

.....Nažhavila telefon a začala mě bombardovat dotazy, který další recept v naší, mimichodem víc jak třicet let staré, čínské kuchařce, by připadal v úvahu. Nebylo to snadné, buráky nemá ráda, mandle do jídla nechce, červená paprika, brrr, nic jí nebylo dost dobré. To je tak, když se jeden upne k bambusu. Nakonec víc než rozladěně položila telefon, se slovy, že teda něco koupí a pak se uvidí.

Ani příprava samotná se neobešla bez zádrhelů, vylila dva bílky, ve kterých se odmítl rozpustit solamyl (spolkla jsem přednášku o chování škrobu ve vazké tekutině a řekla si, že není nad vlastní zkušenost), maso se jí zdálo nakrájené na moc velké kousky a pak, po snaze o nápravu, prozměnu na moc malé a teď míchá vztekle na pánvi cosi, co prý vypadá jako míchaná vejce s kuřecím masem.

Napětím visícím a vibrujícím ve vzduchu, téměř drnčí okenní tabulky. Znám svou dceru, tudíž mlčím, nevměšuji se, nepřilévám oleje do ohně, tiše a nenápadně připravím rýži a jinak by se dalo říct, že tu vlastně vůbec nejsem.

Receptura nakonec byla více méně originální, když odhlédneme od faktu, že sloučila několik receptů v jeden a došlo i na má, v průběhu přípravy občas konejšivě pronášená, slova, bylo to výborné, i když nebyl bambus (nebo snad právě proto?). Poté, co se asi pětkrát s nedůvěřivým obličejem zeptala, jestli mi to vážně, ale VÁŽNĚ chutná, uklidnila se a večer získal na hřejivosti, neboť venku již panovala hluboká tma, doma naopak vlídně a přitom úsporně zářilo nažloutlé světlo rodinného "krbu" a všechno napětí odnesla vůně linoucí se z talířů.

.....Několik hodin po večeři, se už spící Juli náhle objevila v obývacím pokoji, oči měla zavřené a cosi mumlala, nestalo se to poprvé a tak jsem už rovnou popsala cestu na záchod: "Juli, musíš na chodbu a až dozadu, tam je záchod, chce se ti čůrat, že jo?", ujistila jsem se ještě. Lehce pokývala hlavou, znovu něco zamumlala a vrátila se do kuchyně. Nicméně, místo aby se otevřely dveře na chodbu, bylo slyšet znovu dveře jejího pokoje. Šla jsem raději rychle za ní, aby nedošlo k nějaké "nehodě" a jen jsem vešla do kuchyně vidím, jak se znovu vrací z pokoje, jedním pohybem ze sebe bleskurychle svlékla noční košili a než jsem vůbec stačila něco říct nebo udělat, otevřela koš na odpadky a košili do něj hodila. Pak odešla na záchod, udělala co potřebovala a přes koupelnu se vrátila zpátky do pokoje. Když jsem se vzpamatovala, vytáhla košili z koše (byla suchá) a přestala se smát, Juli už zase tvdě spala. Ráno mi na otázku, proč tu košili vyhodila, řekla bez zaváhání, že byla roztrhaná a tak jí musela vyhodit. Těžko říct, co se jí zdálo, ale vypadá to, že kombinace sirupu proti kašli a čínského koření může mít velmi nečekané následky.