"A to ty pořád ještě takhle. . .

.....pravidelně brečíš?" zeptala se dnes do telefonu Zuzka.

Jo, já ještě takhle brečím, snad jen ne pravidelně, ale jo, brečím. Když jsem sama. Což kromě nocí, není moc často, Juli, Rézka, mrňous, skoro pořád se tu někdo "motá". Zuzka byla, ač se to snažila nedat znát, překvapená. Asi to bude i tím, že se nevídáme tak často jako dřív, poté, co se odstěhovala do Berouna a její denní program je hektičtější než býval. Bude to taky tím, že když už se vidíme, je to i s Juli a na veřejnosti, takže volba témat hovoru je tomu uzpůsobena. A po pravdě, já, když už se s ní konečně vidím, mám z toho takovou radost, že nemám potřebu rozebírat svoje noční stesky. To ale neznamená, že neexistují.

.....Ono je to vlastně jako tehdy s Pandorkou, když přestalo být nejhůř a já náhle nikomu nic neříkala, nabyli velice záhy dojmu, že jsem už v pohodě a nic mě netrápí. A pak se nestačili divit, když jsem ve slabší chvíli propukla v pláč, nebo prozměnu pár dní bývala nezvykle zamlklá.

Situace se opakuje, jediný, kdo se nechápavě neptá proč brečím, je Juli. Když se náhodou stane, že mě přistihne se slzami v očích, obejme mě a řekne "zase se ti stýská po tátovi, viď?" a začne mě utěšovat tím, že je přece pořád s námi.

.....Chápu, život jde dál a život těch druhých rychleji než můj. Když o tom tak přemýšlím, já dál nejdu, ano posunula jsem se v čase, ale nejdu dál. Stojím na místě a čekám, sama nevím na co.

Nechce se mi pokračovat v cestě samotné. A mám li být upřímná, já vlastně většinu času žiju opravdu jako žena námořníka, jako by byl jen na daleké cestě, na ty jsem byla zvyklá. Hned čtrnáct dní po svatbě odjel na půl roku domů na Kubu, dva až čtyři měsíce tam byl hned několikrát. Není na tom pro mě nic neznámého a tak jsem asi po počátečním zoufalství prostě přepnula do osvědčeného programu "čekání" a právě jen ve chvílích, kdy zůstanu sama, třeba i jen na chvíli, se tenhle program sekne a mně natvrdo dochází že......, že čekám marně.

.....Tenhle týden mám navíc k návratu do reality hned dva důvody.

Sedmnáctého listopadu, statní svátek, někdo slaví, někdo proklíná sametovou revoluci, ale já po ní ani nevzdychla. Vzpomínala jsem jen na to, jak jsem se naposledy dívala do jeho očí a jak, aniž bych jen tušila, co se za čtyři měsíce stane, už tehdy mi připadaly neskonale smutné. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat nebo říct něco, co by změnilo jeho rozhodnutí a asi mohla, jen dodnes netuším co. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla. Už rok. Celý rok.

A přesně za týden po sedmnáctém, čtyřiadvacátého má narozeniny. Vlastně už nemá. To jen já mám další přležitost uvědomit si, že čekání, je jen hra na "není proč brečet".

Já vím, čas, ta veličina, co všechno zmákne, všechno zahladí, vygumuje a pracuje pro nás. Jenže čas je relativní, běží, běží a přitom se necítím být o moc dál, dny jsou listopadové, ale noci stále březnové.

Ale to Zuzka neví, to nikdo neví, jen Juli to cítí, ale mluvit o tom nechce.

.....Už vím, proč o svých pocitech stesku a ztráty píšu raději v básních, tam nic není tak, jak se na první pohled zdá, tam je mlha doma, a nic se nedá pevně uchopit, stejně jako to, co cítím.

Nemusím dávat myšlenky do latě, aby jim druzí rozuměli, je to o vcítění, o vůni a o představivosti.

Tohle jsem ale napsat musela i když to snad nemá hlavu ani patu, a já tím řekla právě jen to, co jsem cítila v těch minutách, co jsem to psala.

Ale ten překvapeně nevěřící tón, který jsem dnes slyšela v telefonu, mě donutil říct naplno: Ne, nezapomněla jsem na svého manžela, ano, i když o tom nemluvím, stále nejsem smířená s tím, že je pryč, stále to bolí, sakra dost to bolí a ano

JÁ POŘÁD JEŠTĚ TAKHLE BREČÍM !!!!!!!!!