Na pravou míru

.....Článeček veskrze informativní, múzami netčený, zato fakty prosycený, vašimi komentáři podnícený.

Předem poděkuji za všechna přání pod minulým článkem, jejichž vyplnění by měla vést k mému uzdravení, ano, kéž by.

Z mnoha komentářů jsem však vyrozuměla, že se obáváte, či předpokládáte, že navštěvuji se svými problémy pouze obyčejného očního lékaře na poliklinice, či snad dokonce, že jsem zatím lékaře ani nevyhledala.

Nebaví mě psát o nemoci jako o nemoci, když už je nejhůř a píšu o problémech snažím se psát aspoň s nepatrným nadhledem a dodat tak sama sobě trochu odvahy , které se mi jinak často nedostává, a že je mi jí sakra zapotřebí.

Tentokrát udělám výjimku a budu se držet strohé reality a pokusím se vše uvést na pravou míru.

.....Tak tedy, vždycky jsem viděla jako rys, jak se říká, dokonce i v noci jsem za ruku vodila Zuzku lesem, z našich tajných výletů, protože ona viděla prdlajs, zatím co já cestu a na ní každou větev i kámen. Žádné brýle a tím ani žádný osobní oční lékař.

To se ovšem ukázalo být nepraktickým před třemi lety, kdy se mi nejdřív začaly dělat v očích jakési černé tečky (tedy viděla jsem je jen já, při pohledu ven), které se neúnavně pohybovaly ve směru pohledu a měly životnost několik dnů, až týdnů, podle velikosti. Zpočátku jsem měla pocit, že mi kolem očí stále létají mušky, pak jsem si zvykla.

Zlom nastal pět měsíců poté, kdy jsem najednou pravým okem viděla jen hustou šedou mlhu a jinak ten samý prdlajs, co tehdy Zuzka v lese.

Mlha se týden ani nezvedala ani neklesala a v téhle chvíli jsem uznala, že oční lékař bude ta správná volba a vydala se, kam jinam, než na místní polikliniku.

V čekárně se mě sestra zeptala co mi je, což jsem jí barvitě, ve všech odstínech šedé vylíčila, a ona (byl začátek října) mě objednala na polovinu ledna. Úžasu na mé tváři si nemohla nevšimnout a tak mi poradila ať to zkusím jinde, ale že pokud ona ví, jsou na tom všude stejně. Pak, snad aby mě ještě uklidnila, mi oznámila svoji diagnózu, že jsou to stejně jen zákalky ve sklivci a s tím se nic nedělá. Jedině snad, že by tam bylo krvácení, to by se pak řešit muselo a s tím odkráčela zpátky do ordinace.

V téhle chvíli se projevila moje bezradnost, co se týká sebeprosazení a pro mnohé nepochopitelná bázeň před autoritami, mezi nimiž je pro mě lékař na jedné z předních příček. Oční byl dostupný tak za čtvrt roku, takže jaká je jiná možnost. Pohotovost? Ne, ta je přece jen pro urgentní a vážné případy. Podotýkám, že dnes bych se tam vydala bez zaváhání, inu člověk se stále učí.

.....Trvalo dalších čtrnáct dní, než tomu učinila přítrž dětská doktorka u které jsem byla s Juli. Když jsem se mezi řečí o rýmě a kašlíku zmínila, že nevidím na jedno oko a vysypala ze sebe své zkušenosti a pár slz navíc (to už jsem byla docela na nervy), zvedla telefon, zavolala své známé očařce a za hodinu už jsem seděla v její ordinaci.

A co byste řekli, bylo tam krvácení. Paní doktorka shleda stav velice urgentním a také zvedla telefon a po krátké domluvě mi oznámila, že mě v jednu hodinu čekají na Oční klinice JL v Butovicích, že se mám hlásit u pana profesora Karla, pak předestřela možné diagnózy, o operaci mluvila jako o téměř jisté záležitosti a já to všechno nějak nemohla pobrat.

Pan profesor (mimochodem tentýž, o kterém se rozepisuji zde) zkoumal moje oči důkladně, dlouze a soustředěně, poté si přivolal ještě kolegyni a zaujatě debatovali nad tím, co viděli v oku, které nevidělo.

Celou dobu jsem si říkala, že ta očařka určitě přeháněla, ale jak přibývalo v místnosti latinských názvů, moje naděje pomalu uhasínaly až vyhasly docela, když jsem dostala termín operace na další týden. Pan profesor určil diagnózu a protože vzhledem k věku už neoperuje, předal mě do péče kolegyně.

.....Ealesova choroba zněl verdikt. Trochu mi to vysvětlili, ale já ráda věcem rozumím, takže jsem hledala a hledala a googlila až jsem se něco málo dozvěděla, spíš na cizích, než na českých stránkách.

Nebudu vás unavovat, nakonec googl máme všichni, jen zkonstatuji, že všechno, co se mi s očima děje, je příznačné pro tuhle nemoc a je to vlastně "v plánu" vývoje.

Dá se to částečně korigovat, dají se napravovat některé škody a jiným lze dočasně předcházet a dá se i doufat v pozastavení nemoci (což usilovně činím), ale vyléčit to nelze. Prognózy jsou nejisté a čím víc komplikací se objeví tím jsou samozřejmě horší.

Nicméně mám svou lékařku a svého profesora na dobré klinice a důvěra v doktora je pro mě dost důležitá, oni ji zatím nezklamali, vím, že dělají co můžou. A abych uklidnila všechny, kdo se obávají, že snad nemám dostatečnou lékařskou péči, udělám tady mým pánům doktorům malou reklamu:

MUDr. Jaroslava Doležalová, CSc.

Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v Praze v roce 1972. Po ukončení studia až do roku 2003 pracovala na Oční klinice FNKV v Praze, očních klinikách VFN v Praze, oční klinice FN Plzeň a Oční klinice dětí a dospělých v Praze-Motole. V roce 1977 složila atestaci I. stupně a v roce 1983 atestaci II. stupně z oftalmologie. Kandidátskou disertační práci na téma "Chirurgická léčba inveterovaného odchlípení sítnice" obhájila v roce 1992. V roce 1977 začala pracovat v týmu prof. MUDr. Ivana Karla, DrSc., který se specializoval na sítnicovou a sklivcovou chirurgii a této problematice se intenzivně věnuje doposud. Od roku 2004 pracuje na privátní oční klinice JL. Problematika chorob sítnice a sklivce byla pro ni tématem řady vědeckých publikací a přednášek na odborných kongresech doma i v zahraničí. Jako lektorka se podílí na postgraduálním vzdělávání lékařů. Ve vitreoretinální oblasti byla spoluřešitelkou 2 grantů MZd a 1 grantu GAČR. Je členkou České oftalmologické společnosti, zakládající členkou a členkou výboru České vitreoretinální společnosti a členkou Evropské vitreoretinální společnosti.

Prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc.

Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval v roce 1950. Vědeckou hodnost kandidáta lékařských věd obhájil v roce 1967, doktora lékařských věd v roce 1974. V roce 1983 byl ustanoven docentem oftalmologie, profesorem oftalmologie pak v roce 1990. V letech 1956 - 1997 pracoval na II. oční klinice VFN 1. Lékařské fakulty. V posledních 20 letech jako vedoucí lékař vitreoretinálního oddělení a zástupce přednosty kliniky. 1. července 1997 odešel do důchodu. V rámci vědeckovýzkumné činnosti publikoval 145 prací, z toho 33 v zahraničí. Přednášel na odborných kongresech doma i v zahraničí. V posledních 25 letech byla středem jeho zájmu diagnostika a chirurgie odchlípené sítnice, sklivcová chirurgie a choroby sítnice, v této problematice dosáhl mimořádných úspěchů a mnohých odborných priorit. V oblasti vitreoretinální byl řešitelem 2 resortních výzkumných úkolů a 3 grantů MZd ČR. Je člen České oftalmologické společnosti, České vitreoretinální společnosti, čestný člen Evropské společnosti pro kataraktovou a refrakční chirurgii. V únoru 2007 byl jmenován rytířem českého lékařského stavu.

Zdrojem jsou stránky Oční kliniky JL, k nahlédnutí zde.

Ještě jednou děkuju za váš milý zájem a věřím, že jsem vás uklidnila, mé oči jsou v dobrých rukách, které ale, stejně jako žádné jiné, nejsou všemocné, takže doufání i nadále zůstává mojí mocnou zbraní.