O2 - odpojení služby

.....Lámu si svoji "rozkošnou hlavinku" nad tím, jak začít, jak pokračovat a jak skončit, lámu si jí tak dlouho, že jí mám dočista polámanou a nenapadá mě naprosto nic. I kdybych za to měla dostat zaplaceno, nemohlo by to být horší, jako by o něco šlo, jako by na tom záviselo něco víc, než jen můj vlastní pocit méněcennosti a neschopnosti.

.....V létě na chatě chytáme dešťovou vodu do sudů, nějakou dobu trvá, než se naplní a pak je zavřu víkem, aby zůstala alespoň zdánlivě "čistá". A když je, často až po několika týdnech, otevřu, v ústrety mi vyrazí pár vyhládlých pohublých komárů a další stovky, plovoucí po hladině, už to mají za sebou.

No a přesně tak to funguje s mými nápady, vylíhnou se, pojdou, než je stačím vypustit a těch pár, horko těžko přeživších, frnkne při první příležitosti a ještě mi "pijou krev", když se sem tam s tím protivným vysokým pisklavým tónem mihnou kolem mojí hlavy, polapitelné stejně jako komár v tmách nočního pokoje.

.....Mohla bych se vymluvit na takzvané "omezení služeb", které, coby spravedlivý trest za platební neschopnost, postihlo náš modem jako zákeřná choroba, při které se víc než měsíc potácel na rozhraní života a smrti, ale když se podívám na výčet článků za tento rok oproti minulému, je mi jasné, že i kdyby kypěl zdravím a mé platební schopnosti byly vysoce nadprůměrné, namísto téměř nulových, výsledek by se nejspíš příliš nezměnil.

Jak se smířit se stavem věcí? Mám snad období mlčenlivosti, které přichází po tom sdílném, stejně jako období sucha po deštích, nebo jako fáze klidu po výbuchu sopky? Nebo už jsem řekla, co jsem chtěla, potřebovala, mohla, případně zvládla?

Celkově vzato, založením jsem vždycky byla spíš posluchač, než vypravěč, tak proč se pořád tak divím, že mi mlčení nedělá problémy?

A proč pokaždé, když se konečně "rozepíšu", cítím potřebu to svoje mlčení zdůvodňovat a rozebírat a zabít tím žvaněním každou další myšlenku, která by snad mohla proletět kolem? A víc, proč tím věčným sebezpytem nudím vás, co sem po takové době třeba i přijdete s nadějí, že se něco dozvíte a je tu jen další variace na téma "Mně vám to psaní nějak ne a ne a nejde."

.....(Smích)( v závorce - jak se používá v rozhovorech s herci a zpěváky v časopisech, aby čtenář ale opravdu pochopil, že idol je kopa veselá a žádný suchar) tak já slibuju, už to teda příště opravdu neudělám, fakt už nebudu psát o tom, že psát nemůžu, že mě nic nenapadá, že se múzy toulají a nápady hynou, jako komáři zavření v sudu.

Nejsem sice ani zdaleka kopa veselá, ale přesto bych nerada tohle místo přejmenovávala na "Depresivní doupě", "Pesimistův koutek", "Ztroskotancův ostrov" či podle klasika "Umřelé hvězdy svit", ačkoliv, to není zas tak špatné, navíc to plynule navazuje na původní název, možná si to schovám do zálohy. (nakyslý smích). Takový název by si to tu totiž zasloužilo, kdybych měla psát o tom jak se cítím, jak se mám, co se kolem mě děje.

A tak radši mlčím a zvažuji název jako "Kde nic, tu nic", "Chlup na dlani", či "Kde nic není ani smrt nebere".(hořký smích)

.....Nedávno jsme se po docela dlouhé (bohužel) době viděly se Zuzkou a po té, co jsme se navzájem podělily o "novinky" z našeho života, upřeně se na mě zahleděla a pak se zeptala: "Myslíš, že je v týhle republice ještě někdo, kdo se s takovou nadějí upíná k jednadvacátýmu prosinci jako my dvě?" Obě jsme se sice zasmály, ale.........