Procházka v parku v (téměř) přímém přenosu

.....Tak, jak jsem už nadnesla v komentáři u Edith, slíbila jsem Juli, že vyrazíme ven na brusle, nebo na kolo. Nakonec vyhrálo kolo. A teď tu sedím na lavičce a snažím se vydýchat své zděšení. Zřejmě na mě v mém věku dopadl zvláštní druh sociální fóbie. Zima a špatné počasí, mají jednu výhodu, prázdné parky. Zvláštní, lidé na chodnících ve městě, ba ani v tramvajích nebo obchodních centrech, mi nevadí, maximálně mě lehce rozčílí, když dav zhoustne natolik, že řečeno dopravní hantýrkou, průchodnost klesne na stupeň čtyři až pět.

.....Když jsme dnes dorazily do nám blízkého parku Ladronka, kde je, už celopražsky, známá inlajnová dráha, mé tušení, že tam bude živo, se ukázalo být značně podhodnocené. První, co zvolala Juli, poté, co jsme vkročily do třešňovky, bylo hlasité "Jé, piknik" "Ale houby", ujelo mi, v hrůzné představě, že při jejím společenském založení, se posadí na první deku a požádá o sendvič. Naskytl se nám totiž pohled, který já osobně, znám jen z filmů o New Yorku, kde při krásném počasí polovina města okupuje Central Park. Lidí bylo po trávnících rozesetých víc, než sedmikrásek a to už je co říct. Polovina z nich (ta pánská) do pasu obnažená, nejsem pohoršena, proboha, jenže první dojem byl, že jsem vstoupila někam, kam jsem neměla, nejspíš do cizí zahrady. Ti, co neleželi na trávě, korzovali po přeplněných cestičkách, kam se hrabe Václavák. Prostě řízený, promyšlený útok na jarní zeleň. Všichni do parku! Jak já miluju tichou a prázdnou přírodu, kolem mé zlaté chatičky, lesy, pole, louky, no pravda, vede tam turistická značka, cyklistická trasa, ale jinak...

.....Já vím, co jsem čekala, neděle, konečně jaro, co jaro, rovnou léto, krásný park v Praze. Čekala jsem to, jen jsem nečekala, že to na mě zapůsobí tak, že téměř poběžím tou uličkou, mezi šťastnými rodinkami, rozloženými po obou stranách a budu hledat skrytý koutek, kde budu neviděna, nevnímána. Pravda je, že pohled na rodinné štěstí, mě teď trochu vyvádí z míry, což mi došlo právě dnes a právě tady, na místě s nejvyšším výskytem šťastných rodin v Praze na metr čtvereční. Míjejíc lavičku, kde tatínek, mimochodem zřejmě původem z Afriky, držel v náručí čerstvoučké miminko, vedle se chichotalo druhé mrně a rozpustile houpalo nohama a maminka, Češka, se je všechny snažila zvěčnit pomocí fotoaparátu, jsem to málem neustála a téměř dala zpátečku a utekla domů, do svých známých, bezpečných, okoukaných a uzavřených čtyř stěn. Naštěstí Juli byla už na kole daleko vepředu a tak jsem jen přidala do kroku. Teď tu sedím a začínám si trochu zvykat, i když, i o lavičku to byl trochu boj. Ti co na ní seděli, ji právě opouštěli a jelikož byla v té chvíli jediná volná široko daleko, nebyla jsem sama, kdo o ní projevil zájem, ale byla jsem nejblíž. Tak mě minuly dva protáhlé obličeje, o přisednutí zájem neměly, ale tím líp, vytáhla jsem svůj papírový blog(k) a hned zčerstva, než mé dojmy vyprchají a vášně zchladnou, jsem se musela podělit o to, jak nenávidím první teplé jarní víkendy v parku.

.....Když se teď tak rozhlížím, docela mě překvapuje, jak malou "ochrannou" zónu, mají homo picnicus, stačí jim tak, pouhopouhých deset metrů od dalších homo picniců a už si vesele užívají svého "soukromí". Naštěstí mnou urvaná lavička, mi umožňuje výhled do dáli, přes celou Prahu, někam směrem k Jižnímu Městu, ležícímu na horizontu a většina lidskomravenčího hemžení je za mnou. Jen marně přemýšlím, jaký že to požitek, mají všichni ti bruslaři z toho, že tu v souvislých dvoj až trojstupech krouží stále dokola, jak můra kolem lampy, i když to kolo je docela veliké, poté, co ho loni zas o nějaký ten kilometr prodloužili. Mně ta "davovitost" prostě děsí, jsem protivný samotářský introvert, který nesnáší masové akce, hromadné akce a organizovanost vůbec a mám v tomto ohledu i omezené chápání těch, kterým to nevadí, nebo to dokonce vyhledávají.

.....Tak, vybalit deku, sundat kanady (brr), sundat ponožky (ještě, že nesedím po větru), odflusnout do trávy, hned vedle deky (no comment), svalit se na deku, jeden na ježka, druhý rudý číro, trocha povadlý, slečna, tak nějak běžná, se opaluje, hoši, hlubokými, znělými hlasy, které mi nezbývá než poslouchat, řeší důležité věci plné píp, píp, píp. Nic z toho mi nevadí, fakt, jen tak nějak nemusím být u toho. Ale jako jo, hustý tetování, "ochranná" zóna klesla někam k pěti metrům, takže dost dobře i vidím, nejen slyším. Moje je o dost větší (mluvím o zóně, ne o tetování), takže odejdu dřív, než se změní vítr a otestuje i můj čich. Většina z vás mi teď nejspíš řekne "tak co tam lezeš, ty protivo nesnášenlivá, když ti to tak vadí"? A mně nezbývá, než souhlasit s vámi, do pr...., proč já sem vlastně lezu? No, kvůli štěstí své ratolesti přece, znáte to, čerstvý vzduch, slunce, pohyb, jízda na kole, stovka kamarádů na hřišti pro padesát dětí, co by jeden neudělal a nepřekousnul. A jak tu tak sedím (už o kousek dál), přímo přede mnou se zastaví a zapózuje mamča s kočárkem, tentokrát fotí táta. Ach né. Jenže v tu samou chvíli, prošel kolem páreček s černým kokrem a z něžné pusinky mojí Julinky, vylétlo "sakra, von mi sebral klacek" (no, doma máme i hračky, vážně). Slečna, která nás mezitím minula, milému čoklíkovi klacek vytáhla z huby a vrátila ho s úsměvem Juli. Ta ovšem celou záležitost dorazila tím, že prohlásila víc než nahlas "no fůůj, ten je ale voslintanej!" Smutek byl pro tentokrát zažehnán.

.....Nakonec jsem tam vydržela celé čtyři hodiny, nutno říct, že většinu času, jsem se sebestředně soustředila na psaní, protože Juli si na hřišti, kam jsme nakonec dorazily, vystačila sama, tedy s tou další stovkou dětí. Tolik můj čerstvý zážitek o setkávání s jarem a... už aby pršelo.