Pandořina skříňka dějství deváté

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne však někomu, kdo je polomrtvý hrůzou, že prožívá naprostou a trvalou ztrátu zdravého rozumu. Navíc nemůžu ani vyloučit, že i moje paměť a vnímání vůbec, nebyly chemií postiženy. Prostě píšu to, co si z té doby pamatuji, je to někdy zpětně poznamenáno i zkušenostmi mých "blízkých" a jejich pohledem na celou situaci, a určitě i tím, co jsem se později o této diagnóze dozvěděla, takže občas možná předjímám děj. Nakonec, samozřejmě že jsem ovlivněna i tím, že vím jak to celé dopadlo, a proto, tam kde vy vidíte naději, já vím, že mělo být hůř a co naopak považujete za těžko uvěřitelné k unesení, já vím, že to byl pokrok.

.....Rozhovor s lékařem po pondělní ranní vizitě. Absolutně nevím o čem jsme mluvili. Nejspíš jsem odpovídala na jeho všetečné otázky, možná ani nebyly všetečné, jen rutinní, doplňující k tomu zásadnímu, co jsem řekla už při příjmu na ambulanci. Vím ale jistě, o čem jsme nemluvili, nemluvili jsme o ničem, co předcházelo mému porodu. Což se do vzdálené budoucnosti, ukázalo být velkým nedostatkem, za který jsem si mohla i já sama, protože jak je mým zvykem, netázána, jsem se s žádným ze svých těhotenských zážitků nesvěřila. Tím jsem ze své minulosti udělala nevinně se tvářící, bílý list papíru, který pro lékaře nebyl důležitý a všechny problémy byly připsány pouze porodu. Vlastně o mojí osobní situaci, jako takové se nijak nemluvilo, ale já tomu rozhovoru, stejně nepřikládala žádný velký význam, byla jsem přece na správné cestě k uzdravení, na správném místě k uzdravení. Pumpovali do mě léky, jen místo injekcí, přešli znovu k tabletkám, zůstali u stejné medikace, se kterou jsem přišla (amitriptylin a neurol), což mě malinko znervóznilo, protože se mi do teď nijak zvlášť neosvědčila. Ale uchlácholili mě tím, že přidali nortriptylin, prý aby to rychleji zabralo. Měli se spolu nějak chytit za ruku a rychlejší Nortík, měl silnějšího, ale pomalejšího Amíka donutit pořádně makat.

.....Tak jo, brala jsem vše s pokorou a vírou v jejich neomylnost a hlavně bezstarostnost, která z nich sálala v mojí přítomnosti. Mimikou a řečí těla prohlašovali : "takových jsme tu už měli a do tří neděl byly doma u miminka". Fajn, tenhle plán se mi líbil, ležela jsem a čekala. Démonům, co se u mě stavovali stále pravidelně, každou chvíli, jsem říkala, že už se dlouho vídat nebudeme.

.....Život na oddělení měl pevný řád, narušovaný jen nevypočitatelností pacientů, která byla nicméně ve většině případů profesionálně zvládnuta hned v zárodku. A těch několik vyjímek, kdy došlo na křik, řev, ničivý záchvat a následnou fyzickou "likvidaci", pomocí zklidňující injekce a následně pout připevněných dočasně k posteli, mě vystrašilo jen nepatrně, nebyla jsem tehdy ještě poznamenaná žádnými filmy, typu Přelet přes kukaččí hnízdo (naštěstí) a tak jsem v celé situaci nenacházela nic tak děsivého, absurdního, nebo zlověstného, byla jsem v nemocnici s nemocnými lidmi a usměvavými sestrami, "normálka". Byla ale jedna věc, která mi vadila, strašně vadila. Společná sprcha. Směšné ? Společná, otevřená sprcha, zásadně za přímého dohledu sestry, nebo někoho z personálu a z úsporných (časově) důvodů, používaná vždy několika pacientkami naráz, byla pro mě horší, než záchody bez dveří, to jsem ještě vydýchala. Ale když je člověk nahý a nucený se umývat pod dozorem, ztratí poslední zbytky soukromí a taky důstojnosti. A aspoň základní míra soukromí byla pro mě, jako introverta, důležitá, i když jsem ho ve své situaci vyžadovala mnohem méně, než kdykoliv předtím. Nikdy jsem třeba nebyla na pionýrském táboře, zčásti proto, že jsem nemusela, trávila jsem všechny prázdniny s dědečkem, ale hlavně jsem nesnášela hromadné akce a organizovanost. Normálně jsem člověk žijící v ulitě a jen moje zoufalá situace, mě donutila z ní vylézt a vzít za vděk postelí v rohu sálu, plného podobně zoufalých a protrpět se každý den povinnou hygienou.

.....Čas plynul v rytmu budíčku, snídaní, léků, vyšetření, obědů, poledního klidu, léků, večeří, nenáviděné sprchy a spánku. První vrásku, na čele mé doktorky, jsem postřehla zhruba po deseti dnech. Můj subjektivní pocit, že to ujde, protože mi nezbývalo než ležet a nebyla jsem postavena před žádné překážky, ona zjevně hodnotila jinak. To, co já považovala, za úspěch, nepřítomnost nutkání, ona považovala za neuspokojivý vývoj, protože podle jejich parametrů deprese nijak neustupovala, to jen já se adaptovala na prostředí bez stresorů (tím stresorem myslela mé dítě). Padlo rozhodnutí, že je nezbytné zastavit laktaci. Společně s konzumací jakéhosi léku na cosi úplně jiného, který má zástavu laktace, jako svůj vedlejší účinek, jsem byla několikrát denně sestřičkami stahována prostěradlem namočeným do ledové vody tak, že jsem nemohla pomalu ani dýchat. Na venek jsem asi působila klidně, až apaticky, ale uvnitř už se zase roztočil kolotoč obav, vidíš, i doktoři si myslí, že nejsi normální, pořád přidávají prášky a nic se nezlepšuje, není ti pomoci, jsi jiný případ, než ty, co šly brzy domů. Ty, jsi šílená. V mých myšlenkách se znovu objevila Rézka, tentokrát v roli noční můry. Jen pomyšlení, na to bezbranné miminko, za které jsem měla být zodpovědná, ve mně rozpoutávalo bouři odporu a hrůzy.

.....Jak se jim dařilo zastavit laktaci nevím jistě, zato se jim podařilo přivodit mi zápal plic. Vysedávání v ledových obkladech v průvanu u dveří do jídelny, přineslo své ovoce. Teploty mi vyletěly těsně pod čtyřicítku a psychika se sesypala, jako domeček z karet. Byla jsem na tom hůř než na začátku, ztratila jsem totiž víru v doktory, léky i nemocnici. Ztratila jsem víru v cokoliv, co by mi ještě mohlo pomoci.