Pandořina skříňka dějství patnácté

.....Předchozí část Pandorky naleznete ZDE.

.....Je to možná zvláštní, ale mojí nejoblíbenější terapií byla ta pracovní. V tomto ročním období spočívala v hrabání a úklidu listí v parku kolem léčebny. Byla to po dlouhé době první vycházka ven, bylo neskutečně úlevné dýchat ten tlením prosycený chladný vzduch, brodit se po kolena v hromadách kaštanového listí, už promáčeného listopadovými dešti.

Holé stromy, zatažené nebe, déšť, zima, jeden by řekl depresivní počasí, ale cítila jsem na sobě, jak mi to souznění nálad mých a přírody prospívá. Žádná přetvářka, žádné jásavé slunce, pestré barvy, úsměvy. Nic, všechno přesně v duchu deprese, temné, chladné, šedé, vlhké, tlející a tím kupodivu osvobozující.

.....Jako bývalá zahradnice jsem hrábě ovládala "brilantně", nakonec touhle činností jsem v ZOO trávila několik let celé podzimy, až do prvního sněhu, a předjaří k tomu. Bylo to jako návrat k něčemu důvěrně známému a blízkému. Hledala jsem sama sebe po střípkách, radovala se z každého povědomého pocitu, který pocházel z dob "předtím".

Ostatní se nikdy nemohli dočkat, až neoblíbená terapie skončí, až se vrátí do tepla a sucha, já se od hrábí nemohla odtrhnout, neradši bych zůstala do setmění a pak si je vzala sebou na pokoj, opřela je do rohu a pohledem na ně si připomínala, kdo jsem byla.

.....Kdo jsem byla, mi sem tam připomněli i přátelé, kteří za mnou zašli, protože tady už návštěvy nebyly nijak omezené a v práci se moje situace rozkřikla. Pár jich tedy sebralo odvahu, zakoupili povinné síťky s pomeranči či jablky a přišli se podívat, jak se mi daří.

Chodili po dvou, zřejmě si navzájem dodávali odvahu, ale byly to okamžiky, kdy jsem nacházela most, přes který se dalo na chvilku přeběhnout do bezstarostné minulosti.

Už jen fakt, že jsem připustila její existenci, byl neuvěřitelně léčivý. Najednou se mi lépe dýchalo, srdce tlouklo v jiném rytmu, oči viděly jiné barvy, čich náhle cítil i vůně, ne jen pachy a mozek na pár okamžiků přehodil výhybku a uvolnil sevření úzkosti. Úleva, byla to ohromná úleva i když trvala jen krátce, ale existovala.

.....Společně s neomezenými návštěvami samozřejmě došlo i na to, co se stát muselo, dorazili naši, tentokrát všichni, kromě mámy a táty s Rézkou, přijel i děda.

Těžko říct, zda to svojí přítomností zachraňoval on, nebo už se můj stav přeci jen zlepšil, nejspíš oboje, každopádně, návštěvu jsem přežila.

Na oddělení Rézku pustit nechtěli, ale mě pustili s nimi do parku s upozorněním, že jakmile budu mít pocit, že něco nezvládám, ať se okamžitě vrátím. Poté, co lékařka dala podobné instrukce našim, vypustili mě ven, napospas mé rodině, mé dceři a mým děsům. Přepadla mě panika, polévalo mě horko a hned zas chlad, nevěděla jsem, co teď , co se ode mě čeká a co já sama vlastně zvládnu.

Teprve asi po deseti minutách nervózního přecházení parkem, jsem se odvážila nakouknout do kočárku. Rézka se změnila k nepoznání. Z fusaku a pletené čepičky na mě koukaly dvě velké, vážné oči, tváře už měla plné, červené od mrazu a protože jí můj obličej nic neříkal, nesmála se, ale ani nebrečela.

.....Při té první návštěvě jsem se jí nedotkla, ani kočárku, jen jsem šla vedle, dívala se na ní a hledala v ní to miminko, které jsem zanechala doma před dvěma a půl měsíci. Bylo nenávratně pryč. Zůstalo jen na fotce, která byla úplně na dně šuplíku mého nočního stolku, obrázkem otočená dolů a kterou jsem ten večer vzala do ruky poprvé od té doby, co jsem v léčebně byla.

.....Odchodila jsem návštěvu celou, neutekla jsem dřív, naši byli nečekaně klidní a tišší, žádné hlasité výčitky, žádné přesvědčování, do ničeho mě nenutili. Jen ty pohledy, ty jsem cítila jako by žhnuly, pohledy na mě, když jsem se dívala na Rézku zpovzdálí a bez úsměvu, pohledy mezi sebou, když mysleli, že je nevidím. Pohledy ze kterých se mi dělalo špatně, protože byly tak nedůvěřivé a plné pochyb, nepochopení a náznaků zavržení. Byli tišší a klidní, ale hluboce zklamaní, čekali mnohem, mnohem víc.

Největší podporou pro mě byla přítomnost dědečka, z něj jsem cítila bezpečí, jako když jsem byla malá a trávila s ním většinu času. I on měl ale v očích zvláštní výraz, bolest, strach, já jsem ty pocity chápala, úplně chápala, ale přesto mě strašně oslabovaly, braly naději i mně. Vidět je v očích mého nejbližšího člověka, který mi vždycky věřil a já jemu, bylo jak věštba, jako předurčení, bylo to dusivé.

.....Z procházky jsem se vrátila spíš zamyšlená, než rozrušená, jak čekaly sestry. Večer jsem ležela a dlouho nemohla usnout, v hlavě se mi honily tisíce myšlenek, útržky vzpomínek na dobu těsně před tím, než jsem skončila tady a spousty otázek, jestli je možné aby se něco změnilo, když si nevěřím já, ale ani nikdo jiný.

A přepadl mě náhle i strach, aby si na mě Rézka vůbec zvykla, aby se naučila mít mě ráda, když jsem tak dlouho pryč. Tehdy mi to ještě nedocházelo, ale aspoň ve zlomcích okamžiků se ve mě probouzela máma.