Pandořina skříňka dějství třinácté.

Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE.

.....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly.

.....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív.

Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělení, odmítala jsem lézt dál, odmítala jsem se na žebřík, byť jen podívat, vybrečela jsem slzy na několik měsíců dopředu.

Potom přišel nový týden, směla a zároveň musela jsem vstát, což mě sice v tu chvíli vůbec nenadchlo, nejraděj bych ležela až do smrti, ale ukázalo se to být dobrým způsobem, jak mě vytrhnout z letargie.

.....Oproti uzavřenému oddělení, jsou moje vzpomínky na téměř dvouměsíční pobyt na oddělení otevřeném neurovnané, roztříštěné, chaotické a chronologicky nejasné. Vystupují do popředí buď jednotlivé charaktery, nebo události, ale rytmus jednotlivých dní, už tu nebyl zdaleka tolik fádní a pravidelný, aby se mi nesmazatelně zaryl pod kůži. Naopak, bylo to období plné změn, i když chápu, že pro vnějšího pozorovatele musí být směšné považovat za změnu i to, že jeden den probíhá arteterapie, druhý den rehabilitační cvičení, další den pracovní terapie na ústavní zahradě a mezi tím skupinová sezení. Nicméně, proti programu snídaně, léky, oběd, léky, večeře, léky, noc, to bylo pestré jako tropický motýl.

.....Srovnávala jsem se těžko s novým režimem, novými lidmi a hlavně novými lékaři. Ne že by si mě nějak moc všímali, ale i těch pár pokusů o rozhovor jsem bojkotovala mlčením a pláčem.

A pak se za mnou začátkem druhého týdne zastavila moje doktorka z uzavřeného oddělení, poptat se, jak se mám a přinesla mi lékařské studie několika případů laktační psychózy, aby mi dokázala, že moje situace není ani beznadějná, ani bezvýchodná a i když tomu nevěřím, zlepšení už musí být na dosah. Četla jsem si těch pár stránek lékařských pojednání stále dokola a čerpala z nich sílu uvěřit, že bude líp. Tohle nebylo plané utěšování, to byly důkazy, černé na bílém, vědecky zpracované a pro mě důvěryhodné, žádné oblbování, trochu strohé, bez emocí, ale s jednoznačně pozitivním závěrem. Co mi pomohlo snad ještě víc, byl sám fakt, že za mnou přišla, že o mě měla starost a zájem. Chodila za mnou zhruba jednou týdně, i když už nebyla moje ošetřující lékařka a její návštěvy mi opravdu hodně pomohly.

.....Pomalu jsem se oťukávala s novým prostředím, ještě asi týden mě nikdo do ničho nenutil, až poté mě naplno zapojili do všech aktivit, které na oddělení probíhaly.

Ten týdení odklad jsem využila k prozkoumání svého nového "domova" a pozorování lidí v něm.

Příjemná změna, byly dveře u záchodů a hlavně samostatná koupelna, samozřejmě bez klíče, ale zato z kouzelnou cedulkou "obsazeno", kterou, světe div se, všichni respektovali, včetně personálu. A vana, sice jste se museli dovolit, ale byla tu ta možnost.

Další věc, která mě zaujala, bylo veliké akvárium na chodbě, sedávala jsem u něj ve volných chvílích a utápěla se v tom vodním světě ticha a zárověň tak pouštěla do své mysli realitu, protože podobné akvárium jsem měla i doma a tahle vzpmínka na domov mě najednou už tolik neděsila.

Do třetice to byly květiny, co ve mě vzbuzovalo pocit vzdáleně, ale přece, podobný pocitu pohody. Obyčejné pokojovky na parapetech na chodbě, hlavně ty nenáročné na péči, jako tchyniny jazyky, africké fialky, zelenec, klívie, evokovaly ve mě školní léta a školní parapety, zkrátka tady představovaly malé, ale ty milé, připomínky života tam venku.

Vypadá to skoro idylicky , když pominu fakt, že jsem byla v psychiatrické léčebně, připadala jsem si jako na táboře, plnili jsme úkoly, vstávali na ranní rozcvičku, hromadně se stravovali, navštěvovali "zábavné kroužky", měli přísnou večerku. Problém je jen v tom, že cosi jako tábor, či internát mi bylo vždy z duše protivné a navíc tady se většina z nás plouhala, více či méně bez zájmu a s otráveným, nikoli radostným výrazem v tváři.

.....Ano, nebyla jsem tu sama, jak se mi mohlo první týden, strávený v izolaci pokoje, zdát.

Předně tu byly pacientky s poruchou příjmu potravy, anorektičky a bulimičky, pro které bylo toto oddělení přednostně určeno a také speciálně vybaveno.

V dnešní době asi jen málokdo neví, co se za těmi názvy skrývá Já se ovšem s něčím takovým před dvaceti lety setkala poprvé a byla náležitě vyjevená a nechápavá. S údivem jsem při své první snídani ve společné jídelně pozorovala, jak si jedna dívenka nenápadně ukrývá půlku párku do rukávu. Než mi došlo co vůbec dělá, už si jí všimla sestra, která seděla se šesti děvčaty u stolu a tak musela párek dojíst. Později mi došlo, že přítomnost sestry je pravidlem a nutností, protože donutit holky, aby snědly své porce celé, byl takřka nadlidský výkon, vždycky se našel někdo, kdo se snažil aspoň část ukrýt do ubrousku, do kapsy, do kapuce sousedky u stolu, za gumou u kalhot, v ponožkách nebo botách. Po jídle musely pravidelně odejít na pokoj, byly zamčeny a pokoj byl sledován průmyslovou kamerou, aby nemohly zvracet.

K dalšímu podvádění docházelo při pravidelném vážení, aby jejich váha byla co nejvyšší, snažily se vypít co nejvíc vody, nebo propašovat cokoli, co mohlo zvýšit jejich váhu aspoň o pár deka, v oblečení. Byly to zoufalé a marné pokusy, protože personál a lékaři už dávno všechny triky znali, bylo to až nedůstojné, ale to z vás tahle nemoc udělá. Navíc to byly vesměs hodně mladé holčiny, některé ani nebyly plnoleté a tím pádem tu byly i tak trochu proti své vůli a podle toho i jejich chování vypadalo, ony nechtěly pomoc a nejen to, bránily se pomoci, byly odmítavé, labilní i depresivní. Byly z celé republiky i ze Slovenska, mnoho z nich tu trávilo i měsíce beze styku s rodinou, blízkými, kamarády, a ještě stále měly sílu odporovat lékařům, využít každé možnosti k podvodu s jídlem, či váhou. Bylo to neskonale smutné, dívat se, jak si samy ubližují, jak jsou tak hubené, že vypadají jako děti, ne jako mladé ženy, i leginy, které štíhlým dívkám přiléhají, jim beznadějně plandaly kolem vyzáblých nohou, na kterých vystupovaly jen v poměru k lýtkům "obrovské" kolení klouby. Byly chronicky unavené, padaly jim vlasy, kazily se zuby, ale ve svých očích byly stále tlusté, byly tak obézní, že by raději umřely hlady, než přibraly jediné deko. Byl to boj, který tu sváděly samy se sebou, s lékaři, se životem, jeden den to šlo a druhý byl zase propadák. Některé tu nebyly poprvé, jiné tu nebyly naposled, cesta odtud vedla buď domů, nebo do nemocnice, pro ty nejbeznadějnější případy, které tam dostávaly umělou výživu. Cesta domů z nemocnice ovšem vedla znovu přes psychiatrii.

Bulimičky, kterých bylo podstatně míň, nevypadaly na první pohled jinak, než holky které potkáte na ulici, jejich problém na nich nebyl sice vidět, ale nebyl proto míň vážný.

.....I když byla specializací oddělení porucha příjmu potravy, byli tu ještě další pacienti, především s diagnózou deprese.

Byli jsme v menšině a tak trochu mimo hlavní proud dění, protože holčiny vyžadovaly mnohem víc pozornosti a času, a většina našich aktivit probíhala odděleně od nich. Oproti nim jsme byli dost nesourodý kolektiv, s odlišnými životními zkušenostmi a mimo pokoje jsme se ani moc nepoznali, neboť deprese každého z nás uzavírala do určité izolace. Jen na společných pokojích se za ty dva měsíce přeci jen naše osudy navzájem poodhalily.

Boženka byla ve věku mé babičky a stejně starostlivě se ke mně i chovala. Měla velkou rodinu, manžela, tři děti, několik vnoučat, myslím, že to byla bezva rodina, protože na návštěvy za ní chodili obden a bylo vidět, že jí mají moc rádi.

Ona však jednoho dne dostala panický strach, že pro svou rodinu není dost dobrá, že o ně nezvládá pečovat jako dřív, že je neschopná, nepotřebná, že je pro své drahé už jen přítěží. Soudě podle jejích blízkých, byly to jen utkvělé představy, pramenící z deprese, ale dostaly ji až do léčebny.

Marie, o něco mladší, než Boženka, většinu volného času seděla na židli vedle postele a mlčela. Její deprese byla hlubší, ne tolik plačtivá a sdílná. V těch krátkých chvílích, kdy o sobě něco řekla, jsem se dozvěděla, že žije sama, má jen jezevčíka, který byl zároveň jedinou motivací proč se držet, proč se snažit. Její deprese byla velmi zvláštní a záhadná, rozhodně pro mě. Byla v léčebně už poosmnácté a jednoho dne prostě otevřela oči, usmála se, vytáhla ze skříně vlnu a jehlice a začala plést. Sestra, která obcházela pokoje, když jí uviděla povídá " Á paní Maruška už půjde domů, že ano?" Maruška se vesele usmála a řekla, že už se nemůže dočkat. Do té doby bych si myslela, že se ani usmát neumí, protože její obličej byl vymodelovaný do obrazu naprosté strnulosti a beznaděje.

Naráz, přes noc, všechny mimické svaly povolily, roztály do úsměvu, deprese se rozplynula jako pára nad hrncem a z ní byl jiný člověk.

A co bylo nejkurióznější, že stejným způsobem to probíhalo vždycky, při všech předchozích pobytech. A nejen to, Marie už teď věděla, kdy nastoupí do nemocnice znovu. Její deprese byly tak pravidelné, že si podle nich plánovala život, věděla kdy bude v nemocnici, kdy bude naopak v pořádku doma a přes to všechno, ani vědomí, že a kdy to všechno skončí, jí nebylo v těžkých chvílích k ničemu, nepřinášelo úlevu ani povzbuzení. Druhý den po zázračné proměně, byla propuštěna, podle slov pana doktora, nebyl důvod jí zkracovat dobré období pobytem v nemocnici.