Barevná krize

.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí.

Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné.

A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv.

Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil.

Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná to tak nějak, nepřítomným, nevědomým a nevyvolaným úsměvem na tváři, nebo ne?

Úsměv dávno opadl v předtuše děsivých věcí příštích a já stále marně přehrabovala své mozkové závity a závitky a hledala příčinu.

Kolem prosvištěl taxík.

No a co? Taxíkem jsem nejela spoustu let, tak co je s ním?

Počkat, TAXI, ten nápis mám v hlavě, myšlenky se řítí zpátky proti proudu času, jako oheň po zápalné šňůře - prááásk.

Zase se usmívám, tedy spíš krotím výbuch smíchu na konci té šňůry.

Jak jen člověk občas dokáže být mimo a jeho smysly přesto dál zaznamenávají fakta a dokonce na ně mimovolně reagují, tak mimovolně, že když na to náhodou přijdeme, netušíme která bije.

Asi tak minutu zpátky, kolem zastávky projel taxík, jenže ne tak úplně obyčejný, byl to ten žlutý, čistě umytý, zářivý, sytě žluťoučký taxík, a to v té záplavě šedavě šerých tónů projelo mým vědomím, či spíš nevědomím jako sluneční paprsek a donutilo mě to k úsměvu, aniž bych vůbec vnímala, co se děje.

Možná, kdyby měli Češi v oblibě žlutá, oranžová, červená nebo růžová auta místo černých, bílých a stříbrně metalízových, nebyl by na ulicích úsměv žádnou vzácností.

Zimě zkrátka chybí barvy a mně rozhodně taky.

žlutý taxík vyfocený nemám, ale snad i tahle žlutá dokáže na vaší tváři vyvolat, byť nepatrný, úsměv.