Přijde někdy zítra?

.....Můj systém hodnocení důležitosti úkolů a činností trpí dlouhodobou inverzí. Co má být nahoře je dole a naopak. Co by mělo být na programu dne, udělané nejpozději včera, se krčí až na konci předlouhé řady naprosto nedůležitých prkotin, které vítězoslavně vládnou na čele žebříčku.

.....Jsem plna odhodlání přesazovat kytky, třídit oblečení ve skříních, přerovnávat šuplíky plné zbytečností, prát jednu pračku za druhou, ač není kam věšet, hledat na vymrzlé půdě, mezi hromadami léta schraňovaných "pokladů", objekty vhodné a hodné odvozu do velkokapacitního kontejneru, který nám byl v čase předvánočním velkoryse nadělen, sledovat soustředěně a vytrvale Survivor a vůbec zaměstnat se čímkoliv, co nemá přímou souvislost s jistými, blížícími se svátky.

.....Naopak činnosti, které se povětšinou v tomto čase v domácnostech takřka povinně vyskytují, mě nechávají ledově až mrtvolně chladnou. Alespoň zdánlivě a navenek, uvnitř svádím každodenní a celodenní boj se svým zlozvykem "co můžeš udělat dnes, ti ani zítra neuteče".

Jediné, co mě trochu smiřuje s mojí neschopností je fakt, že to už tady bylo. Nemívám to pokaždé, ale občas se prostě staně, že Vánoce, o nichž je tu řeč, prostě přijdou v nesprávný čas, naprosto nesynchronně s mojí vánoční náladou.

.....Jsou roky, kdy si "vánočním" už od začátku listopadu, peču jako divá, dárky jsou ve svých skrýších tak dlouho, že je v den D nemohu najít, pokud už rovnou na některé nezapomenu, vypálím několik balení čajových svíček, spotřebuju do aromalampy tolik hřebíčku, jako dobře zavedená indická restaurace, koledy slýchám i ve snech, zkrátka, vyhlížím svátky s nadšením a v plné zbroji.

A pak jsou roky jako tento, dárky nakupuju až pod tlakem, nejlépe den před tím "Štědrým", koledu jen zaslechnu a otvírá se mi, s odpuštěním, kudla v kapse, sousloví "předvánoční úklid" se pod hrozbou krutých trestů ocitne na indexu zakázaných výrazů, nevinná otázka "kdy začneš péct?", mě rozpálí tak, že být troubou, sežehnu všechny ty sladkosti na uhel, a každá připomínka svátků klidu a míru se vsakuje do mé mysli jako sůl do otevřené rány.

.....Že přeháním? No, trochu snad. Ale pravdou je, že začínám fungovat až na poslední chvíli a bez velkého nadšení. Vánoční kouzlo si ke mně probíjí cestu velmi těžko, ignoruji kalendář a na všechny otázky "kdy už?", ať vlastní, či od dotěrných příbuzných, odpovídám "zítra, nejspíš zítra".

Zkrátka, zítřek mám perfektně naplánovaný do nejmenších detailů, s čím začnu, co přesně udělám, které cukroví bude tím prvním, jak roztluču v hmoždíři hřebíček, přidám trošku skořice a pomerančové kůry, zapálím pod aromalampou svíčku, nadechnu se a duch vánoc bude naráz tady a už mě neopustí, nádhera, prostě nádhera. Zítra. Hned zítra.

.....Maličko mě znervózňuje, že na zítřek čekám už od konce listopadu a stále nic. Sem tam mě ovane cosi prchavého, jako vůně purpury, neuchopitelného, jako dejá vu s odleskem šťastnějších let, nadějeplného, jako sama podstata Vánoc, ale pomíjivého tak, že než se stihnu vyladit na stejnou vlnu, je po všem. Bez nadšení, nebo aspoň těšení, se sváteční přípravy stávají nepohodlnou povinností a přítěží bez hlubšího smyslu. A tak raději čekám na zítřek, až mi vůně vanilkových rohlíčků bude připadat natolik lákavá a vábící, že mi nebude zatěžko rozlouskat ořechy, ponořit ruce do těsta a horké rohlíčky pak vyválet v cukru, to všechno s blaženým pocitem, že všechno je tak, jak má být. Snad přijde zítřek co nejdřív. Snad dorazí dřív, než Vánoce.