Velikonoce, svátky...............čokolády.

.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami.

Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?"

Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?"

Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?"

"Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?"

"A proč je nemáš ráda?"

"Ty bys je radši neslavila?"

....?

....?

....?

Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila.

S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obejme a, zatímco já chytám dech a balanc, zavřeští:"Já už se z toho zblázním, já se toho nedožiju, já se táááák strašně těším!!"( přičemž první dva výkřiky platí bezezbytku i pro mě)

Podobného projevu uchvácenosti já už schopná nejsem, takže zákonitě nastává ostřelování již zmíněnými otázkami.

.....Těšení se na svátky "dárků" je pochopitelné, ale srovnatelná míra vášně pro Velikonoce mi nejdřív nedávala moc smysl.

Já jako dítě prožívala svátky jara buď na chatě a ano, tam to v partě dětí byla docela sranda, šermování pomlázkami, přespolní běhy s kýblem studené vody a nakonec koleda, ze které jsem v nejlepších letech donesla domů až třicet vajíček, malovaných i bílých, jen uvařených natvrdo a dokonce i pár syrových, to podle toho, jak která hospodyňka Velikonoce ctila.

Nebo byly svátky mrazivé, a proto pražské, a to pak největší vzrůšo byla uříznutá hlava čokoládového beránka, o kterou u nás vedlo tichý sveřepý souboj hned několik milovníků piškotového jehněčího.

Koleda se nekonala a vaječné orgie také ne.

Každopádně, ve srovnání se Štědrým dnem, bylo Velikonoční pondělí jen chudou, chudičkou příbuznou (bylo-li vůbec z přízně), a navíc bylo podkreslené ještě jedním nepěkným pocitem a to závistí, sice ne nepřejícnou, ale přece závistí a pro mě nepochopitelnou, do nebe volající nespravedlností.

Představte si, že bydlíte s nejlepší kamarádkou jen přes cestu, koukáte si do oken, blíž už si být ani nemůžete a přesto, k ní velikonoční zajíček rok co rok vláčí plnou, velkou ošatku sladkostí a na vás prdí, taky rok co rok.

Rozhodně jsem mu to nezapomněla, a už jako dospělá jsem milého ušáka odchytila, pošeptala mu pár opravdu ošklivých, výhrůžných vět a od té doby ani jednou nevynechal, takže, co jsem nedostala já, pěkně vracel mým dětem.

Kdybych tušila, jací jsou zajíci srabi, vyřídila bych si to s ním už tenkrát.

Je dost možné, že v mojí akci "jen počkej zajíci", tkví počátek toho, že moje holky obecně, měly Velikonoce raději než já.

A u Juli, jako nezřízené milovnice čokolády a sladkostí vůbec, pak byly Velikonoce slavnostně povýšeny na svátky čokolády od té doby, co jako dvouletá poprvé vyrazila koledovat. Časy se totiž převelice změnily.

Vejce se patrně posunula do kategorie luxusního zboží a jejich výtvarné zpracování do přihrádky historie, folklór a hledání ztraceného času, zatímco čokoláda a čokoládové figurky (včetně napodobenin, pro spodních devět miliónů devětset devadesát tisíc) naopak ovládly velikonoční trh s takovou podmanivostí, že bez nich domů neodejde jediný potencionální čekatel velikonočních koledníků.

Soudím tak podle košíku, se kterým se Juli s Máťou vrátili z koledy, partička různých zajíčků a zajíců, kuřátka, kačenky, ovečky, beránci, samozřejmě vajíčka od kolibříčích až po pštrosí, plná, dutá i plněná lentilkami, dokonce pár autíček, čololádová lízátka, bonbony a tyčinky, to vše proloženo nějakou tou milkou a perníčky.

Bylo toho asi dvě a půl kila za půl hodiny.

A úplně na dně koše se pod tím vším krčila a nejspíš i styděla tři pravá natvrdlá slepičí vajíčka, s nulovým obsahem kakaa a cukru a zjevně jim vůbec nebylo jasné co se děje a jak se do téhle staniolové společnosti dostala.

Rychle jsem je přendala do košíčku k našim cibulovým krasavcům a bylo vidět, že se jim značně ulevilo.

Teď mě čekají dennodenní líté boje s dětmi o příděly prázdných, leč o to lahodnějších kalorií a marné vzpomínky (a chutě) na vynikající vajíčkový salát ze třiceti vajec.

Jó, časy se opravdu mění.

PS: Tak uvažuju, že možná zajdu znovu za tím zajícem, aby k nám už nechodil, jednak (mu) to leze do peněz a dvě a půl kila čokolády je už i tak dost děsivý velikonočná trest (pro maminky, i jen tušící cosi o zdravé výživě a výskytu zubního kazu).

PS PS: A račte si prosím povšimnouti naprosto nenáročné anketky, která však, dostane-li se do správných rukou, svým významem může úplně od základů změnit pojem "velikonoční koleda".