A j(e)deme dál.......

.....Komu tohle nic neříká:

Zase těsně vedle

nejspíš si nečetl zde, komu ano, j(e)deme dál, neboť hromádky jsou za námi (no, před námi taky, ale už se jim vyhneme), leč moje cesta domů zdaleka nekončí.

.....Předpolí Hvězdy, jak jsem se už zmínila, slouží mimo jiné i k legálnímu, úřadem povolenému venčení psů bez vodítka.

Slouží i jednomu cvičiteli psů, k výkonu jeho ......, jeho čeho, pracovní činnosti, zaměstnání, já nevím, jen ho tam prostě často vídám, kterak koná.

.....Už jsem tu psala, že psy mám od svých dvanácti let a stejnou dobu mě zajímá i jejich výcvik, dnes spíš výchova, pravda, v těch dvanácti jsem to brala strašlivě vážně, moje dalmatinka tehdy uměla kromě zadržení, které nebylo na kom trénovat, snad všechno, co jsem vyčetla z kynologických knížek určených služebním psům.

Dneska už to neřeším, stačí mi když pes prostě poslouchá. Na druhé straně, nikdy jsem neměla psa takzvaně problémového a za tu dobu si troufnu tvrdit, že je to proto, že jsem z něj prostě problémového psa nenechala vyrůst.

.....Nevím, jestli znáte "znalce psí duše" Cesara Millana, já jsem na něj narazila asi před půldruhým rokem na televizním kanálu National geographic a od té doby sleduju jeho pořady pravidelně. Má můj velký respekt a jeho schopnost pracovat se psy tiše, lehce závistivě obdivuju a snažím se okoukat, co se dá.

Napravuje psy traumatizované, poznamenané špatnou životní zkušeností, ale i psy vysloveně rozmazlené, nevychované, člověkem nedotčené.

Jeho lidští klienti, mě občas "šokují" tím, kam svoje drahoušky nechají zajít a nedokážu pochopit, jak se vůbec někomu něco takového může stát.

.....Ale zpátky, tenhle cvičitel tedy není žádný Cesar, což zas tolik nepřekvapí, ale ač jeho metodu přehnaného pokřikování, pořvávání a důrazných donucovacích prostředků nemusím, zřejmě má výsledky, neboť má stále i klienty.

Dnes jsem při focení postávala kousek od jeho "smečky" a celkem i chtěně (i když ani jnak bych neměla na vybranou) jsem vyslechla útržek rozhovoru s novým klientem.

.....Byl to majitel bernského salašnického psa, dospělého, žádné štěňátko.

Hovor se nesl asi v tomto duchu:

"Když už k té rvačce dojde, musíte se snažit ho něčím zaujmout, vytrhnout, ale nevrhat se mezi ně"

"Já ale......šum.........šum šum", majitel zjevně nedisponuje stejným hlasovým fondem jako cvičitel.

"Ten pes tahá, nepřijde na zavolání, neumí základní povely, stůj, neumí být ani na vodítku v klidu, říkám stůj, to je prostě na dlouho", hlasitě informuje cvičitel majitele o stavu schopností jeho miláčka a současně, držíc miláčka, který se rozhodl odejít, na vodítku, řve na něj.

"Víte, jenže já ....šum...šum..šum, popobíhá majitel za cvičitelem, který trošku povlává za "berným".

"Ale tohle je pes, co se musí naučit úplně všechno, to je na deset, patnác cvičení, když se pokusím to hodně zhustit"

"Šum.....šum...šum....šumšum", naléhá stále nechápající majitel.

"To je absurdní, to se za hodinu nedá zvládnout, možná i těch patnáct by bylo málo", ztrácí trpělivost a ovládání cvičitel, stále lehce ve vleku psa.

"Ale kdybyste ho naučil ASPOŇ ZASTAVIT" pozvedne konečně, v naprostém zoufalství, hlas majitel.

"Ani to se v žádném případě nedá zvládnout za tu jed.........šum...šum", mizí (dovolila bych si tipnout, nas.aný) cvičitel za zdí obory, odvlečen psem, který měl být za hodinu převychován.

Škoda, že nevím jak to dopadlo, i když určité tušení mám, jestli pes nezastavil sám, běží za ním dodnes.

Jak se vám ale doma najednou ocitne dospělý, padesátikilový pes, kterého neumíte ani zastavit, to je mi naprostou záhadou.

.....Jak se tu tak ještě stále ometám, slyším hasičskou sirénu. Z Petřin směrem k Motolu jedou dvě hasičská auta, jedou rychle, jak se na hasiče sluší a patří, a blíží se ke křižovatce Vypich, kdo zná, ví, kdo nezná: dva až tři proudy, fakt dost aut, tramvaje, po ránu a odpoledne zácpy.

.....Předesílám, že nemám řidičák a moje naivní představa je, že blíží li se ke křižovatce hasiči, či sanitka se zapnutou sirénou, auta stojící v cestě uhýbají kam se dá a auta křižující cestu, na křižovatce stojí i na zelenou, aby uvolnily průjezd v kolmém směru.

.....Nevím tedy přesně, co na to předpisy, ale hasiči sirénili, a troubili, a že to má grády, to se přeslechnout nedá. Auta před nimi se snažila uhýbat do stran, ale v trojproudé stojící zácpě to není jednoduché, zrychlovala tedy alespoň na zelenou do křižovatky, hasiči tedy postupovali i když pomalu.

Pak blik, cvak, přehodily se semafory a auta ve směru Břevnov - Bílá hora se prostě tupě rozjela a konec, hasiči stáli těsně před křižovatkou, před nimi jen dva osobáky, sirény řvaly, klaksony řvaly, vsadim se, že i hasiči řvali a do toho všeho, zřejmě ke stejnému případu, dojížděla hasiče sanitka, jak jinak, řvoucí.

Ta se nakonec, i když v protisměru, přeci jen promáčkla až do křižovatky, kde konečně zastavila křižující auta a umožnila tak i uvolnění hasičů, kteří za ní projeli a mohli konečně pokračovat.

.....Těžko říct, jestli jeli k ohni, nebo dopravní nehodě, ale až se někdo bude rozčilovat, že hasiči přijeli jen zamést popel, nebo vystříhat z auta mrtvé, ke kterým se doktor včas nedostal, budu už tušit, proč to tak je.

.....A ještě jednou k "bordelu", aby v tom nebyli jen psi a pejskaři, i někteří ostatní z nás (jak to jen napsat, já to nedělám, vy taky ne, ale někdo to očividně dělat musí), dokážou vytvořit docela velký svinčík, kdekoli, kdykoli, ale na jaře se to všechno tak nějak vyvalí, sleze případný sníh, milosrdné kopřivy a křoví ještě nenahodily maskování, takže vše je syrově nahé a pravda je vidět v plném světle.

Žijeme na skládce.

Jen zírám, že si dá někdo tu práci, prodrat se se svým pytlem hnoje pět metrů do hustého roští, ale hodit to do kontejneru, stojícího nejspíš hned u jeho domu, je nepřekonatelný problém.

Tady musela být někomu asi hodně velká zima, popravdě se divím, že tam někde neležel taky. Ve skutečnosti tam byly ještě další čtyři, ale všechny se do záběru nevešly.

Takřka romantické zátiší, no ne?

.....Musím říct, že tak před pětadvaceti, třiceti lety, jsem tyhle zimní "dárečky" v okolí našeho bydliště odklízela, jak jich postupně přibývalo, zužoval se okruh mého působení, až jsem nakonec skončila před a za domem. Je jich na mě moc.

.....Bydlíme v místě bezprostředně obklopeném ze všech stran ne příliš udržovanou zelení, ani park, ani les, spíš křoví střídané roštím, kouskem trávy a různými zákoutími, která jsou jako stvořená k tomu, aby řidiči, projíždějící jednou ze tří silnic v jejichž trojúhelníku leží naše osamělá ulice, přibrzdili a zbavili se jakéhokoliv odpadu.

Od pneumatik přes staré matrace, kusy nábytku, staré oblečení nebo záchodovou mísu, po plastové pytle plné odpadků.

Proč to v době, plné odpadkových košů, popelnic, velkoobjemových kontejnerů, tříděného odpadu a sběrných dvorů, dělají, to mi hlava nebere, ale je to rok od roku horší.

.....Překvapivé ovšem je, že ta odklízecí úchylka je nejspíš dědičná, včera, když jsme šli s Juli přes trávník před Hvězdou, kde se stále ještě od Silvestra povalují papírové roury od rachejtlí, poprosila mě Juli o tašku, aby je mohla sbírat a potom vyhodit do koše.

.....Ale dost bylo fujek, jaro je přece tak krááááásné. Zatím je to ještě nemluvně, ale i tak už má svůj skromný půvab.

Zapomeňte na zimní zahrady, odstavte je taky někde a vyražte do těch jarních.

Pupence se pupí o sto šest

některé i o sto sedm

A ještě jiné, už mají to nejtěžší za sebou, teď se jen budou vyhřívat na sluníčku a růst.

A svůj kousek jara už mám i za oknem

Tak, to byla jedna cesta ze školky, jsem doma, tak to napíšu a tady to máte.