Uzívaná

Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová.

Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku.

Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila).

Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky.

Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci?

Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je totiž legrační, že je mu zima, že chce ještě bagr, že chce zase čůrat......... a ani kdyby mě z pokoje neustále nevolala Juli, jestli jí udělám ten koktejl z banánů a jogobely, jestli se nemůže vykoupat až zítra, co bude k večeři, jestli půjdem na zahájení adventu do školy a jestli jí namažu na housku tu pomazánku z vlašáků, kterou jsem včera udělala.

Kdo ví, možná jsem chtěla psát právě o tom, že mi neustále hlavou duní nejmíň jeden dětský hlásek, většinou dva a přeruší téměř každou moji myšlenku, že se moje dvě roztomilé děti chovají tak, že se většinu dne cítím jako domptér, zbytek pak jako neschopný (pra)rodič.

Možná jsem chtěla zauvažovat nad tím, jak zvláštní je, že zbavíte li se dlouholeté, stále přítomné, naléhavé a "ne(vy)řešitelné" starosti, po prvotní euforii se nečekaně dostaví útlum a vy jako byste náhle nevěděli čím naplnit den, nad čím si každou minutou lámat hlavu a není vám líp, ale vlastně hůř. Doufám, vlastně věřím, že tenhle vakuostav je dočasný, ale přece.... nejsme my to zvláštní bytosti?

Snad jsem si chtěla postěžovat, že mi schází řád, což ovšem padá na moji hlavu, protože jsem člověk naprosto "neřádný" a řád mi musí být vnucen vyšší mocí. Je to jako s rybím tukem, vím, že by mi dělal dobře, ale....

Dokud jsem "musela" vodit Juli každé ráno do školy a každé odpoledne ze školy, den už se pak sám nějak srovnal a všechno mělo svůj čas a místo. Teď je Juli "velká", do školy chodí se spolužačkou, ze školy sama a já mám na všechno "dost" času, což je kámen úrazu a příčina toho, že v zásadě stíhám míň, než dřív a mám věčně vztek, že jsem neschopná.

Navíc, ač vlastně nejsem fakticky unavená, stále usínám, v zásadě, jakmile si sednu, do deseti minut začnu zívat a do dvaceti se mi začnou zavírat oči, v křesle nebo u stolu, všechno jedno.

Ne že by o něco velkého šlo, ale začínám si připadat neužitečná a mám pocit, že se mi do života vkrádá "zahálka". Jak nesnáším brzké ranní vstávání v zimním čase a vyrážení ven do mrazu a do tmy, tak vím, že by mi taková povinnost nakonec prospěla, jenže donuťte se, když nemusíte.

S prací, tou oficiální, jakože zaměstnáním, je to na nic, a to hned ze dvou důvodů, jednak Mates stále nechodí do školky, a hlavně - "můžu pracovat jen když vidím a naprosto neodhadnu, kdy neuvidím, ani jak dlouho", je vážně dost nejasná definice pracovního úvazku a úplný tahák pro zaměstnavatele.

Je mi jasné, že na mé stesky lze říct jen "tyhle starosti bych chtěl mít", ale to už člověk musí risknout, chce li si postěžovat a doufat, že se mezi těmi, co mají hned jasno najde třeba někdo, kdo se občas cítí podobně.

Říkám si, snad je to jen to nešťastné období mezi babím létem a adventem a předvánoční přípravy a nálada udělají tomuhle fňukání rázný konec.

A až nám klapne ta školka, začnu nanovo, to víte to ranní vstávání do tmy, to je mor.

A taky si říkám" "proč tedy častěji nepíšeš, když máš pocit, že nevíš co bys", jenže se mi zdá, jako bych neměla vlastně co (podstatného, nového, zajímavého) říct a to je pak vždycky lepší mlčet.

A třeba dát fotku. Jen tak.

Nebo dvě.