O něčem úplně jiném, aneb jak udržet myšlenku?

.....Asi to nebude úplně typický článek na toto téma, vlastně jsem se původně ani nechystala

k tématu týdne vyjádřit. Ne, že by můj vztah k mateřštině nebyl kladný, naopak, ale neměla jsem pocit, že bych přidala něco, co ještě nebylo řečeno.

Ať už o kráse našeho jazyka, o jeho stále větším zanášení cizími zkomoleninami, nebo o těch, kteří jeho složitá pravidla, ne tak docela zvládají.

.....K tomu bych snad jen přidala jednu myšlenku, která mi už dlouho krouží hlavou. Jsem

přesvědčena, že pro mě byla nejdůležitějším učitelem českého jazyka literatura.

Dodnes nejsem přeborník ve vysvětlování proč a co se kde musí psát, ale ty spousty knih, které jsem v dětství a dospívání doslova hltala, mi na oplátku propůjčily určitý cit pro psané slovo. Rozhodně nejsem neomylná a za případné chyby se pak velmi a velmi dlouho stydím, nicméně jsem si jistá, že nebýt mého ranného čtenářského nadšení, byla bych na tom mnohem hůř.

Také jsem si jistá, že to je i problém dnešní, možná i včerejší a zaručeně zítřejší mládeže.

Knihy jsou na ústupu, čtení se dostává do stínu počítačů, následně psaní (a tedy i čtení) bez diakritiky v SMS nebo na různých sociálních sítích, rozhodně není s to, zafixovat správné návyky a pravidla.

.....Pokud čtu některé blogy, zvláště mladších ročníků, každá hrubka mi jakoby zazvoní alarmem, mozek sepne a hlásí. Co ale nahlásí dívčinkám, které nečtou nic jiného, než svoje vlastní výtvory navzájem?

Mozek si není schopen zakódovat správný tvar slova, pokud ho vidí napsaný pokaždé jinak, není divu, že to vzdává a cokoli jde přečíst, je pak pro něj vlastně "správně".

.....Knihy, literatura jsou navíc největší inspirací i co se týká slovní zásoby, zvlášť četba starších autorů může pomoci odhalit bohatost jazyka a také zachovat při životě slova, výrazy, obraty, které by v moderní době mohly pomalu upadnout v zapomnění.

Jenže. Jenže jak přivést dítě ke knize? Je to těžké? Je to snadné?

Mě nikdo do ničeho nenutil, k ničemu nepřemlouval, ale zato jsem viděla, jak moje máma, kdykoli měla volnou chvilku, seděla s knihou v ruce a takzvaně neviděla, neslyšela.

Spát chodila jedině s knížkou a svítila dlouho do noci, to samé byl můj děda. Velká knihovna byla plná knih, žádné luxusní sebrané spisy na odiv, které jsou dlouholetým stáním v knihovně slepené k sobě, ne, barevná, veselá změť ohmataných svazků, které by se podle opotřebení vazby daly seřadit od nejoblíbenějších k oblíbeným.

Odmalička jsem viděla cosi posvátného v tom mámině zaujetí, pro které, jako by okolní svět neexistoval a tak není nejspíš nic záhadného na tom, že jakmile jsem se naučila číst, propadla jsem témuž kouzlu.

.....Jistě, věřím tomu, že i ve spoustě dnešních rodin, je tomu podobně, jenže věřím i tomu, že jich ubývá.

Čas je náš největší nepřítel, opravdu málo maminek má dnes čas, sednout do křesla s oblíbenou knihou a upadnout do transu dřív, než jsou dítka v posteli a tvrdě spí.

Prim hraje televize, na kterou není potřeba se tolik soustředit, no zkuste si při čtení napínavé knihy uvařit třeba guláš. Přijdete o požitek, nebo o prsty.

Tak, to máme maminku (po té, co dorazí v podvečer z práce) u plotny, maximálně u televize, tatínka (taktéž vyčerpaného z celodenního boje o živobytí) u počítače, nebo u televize a na knihy se práší v knihovně. (Pokud je to u vás jinak, gratuluji).

.....Je to o vzorech, děti, jak je známo, nedělají to, co jim říkáme, ale napodobují to co vidí. Je to stejné, jako byste nabádali dítko ke slušnému chování a potom před ním nazvali souseda jistými jmény, vhodnými pro hospodářská zvířata a poslali ho do temných tělních otvorů proto, že vám zaparkoval na vašem "fleku".

.....Tak to by bylo. Tenhle článek měl být o něčem úplně jiném, ale nakonec je o mém učiteli rodného jazyka - literatuře. No, snad tedy příště.