Pandořina skříňka dějství první

.....Tak tohle asi nebude čtení pro každého, dlouhé a ani trochu vtipné, když tak klidně přestaňte číst, já se zlobit nebudu.

Dlouho jsem nevěděla jestli a jak, svoji Pandořinu skříňku otevřít a když už se stalo, zjistila jsem, že nedokážu napsat jen pár odstavců, být stručná, věcná, nezaujatá vypravěčka.

Je to poprvé, co o tom mluvím a vlastně i píšu. Ač jsem si od čtrnácti let psala deník a pokračuji až dodnes, dva roky v něm chybí. Úplně. Tehdy jsem byla přesvědčená, že nikdy, nikdy, bych se k něčemu takovému nechtěla a nezvládla vracet.

Svým způsobem to byla pravda, trvalo to celých dvacet let, než jsem schopná se podívat zpátky a omlouvám se, že stručněji to nešlo. Z toho důvodu, toto ohlédnutí také rozdělím na dva, nebo tři díly. A proto také slovo sebevražda, které jej spojuje s tématem týdne, v první části vůbec nepadne.

.

.....Bylo mi dvacet dva let a byla jsem nejspíš naivnější, než leckterá dnešní šestnáctka. Když se teď dívám zpátky, mám pocit, že jsem v mnoha ohledech byla spíš dítě, dá li se to tak říct, tak nepoučená životem, tak zaskočená životem, tak nepřipravená na život.

Prožívala jsem svůj první vážný vztah, který po půl roce dospěl k tomu, že jsem se k ....němu nastěhovala. Byl o dost starší než já, to jsem věděla, co jsem se ale měla teprve dozvědět bylo, že než jsem se k němu nastěhovala, trávil všechny večery, kdy jsme nebyli spolu, v hospodě. Netrvalo to dlouho a starý zvyk se začal ozývat. Podléhal jeho volání čím dál častěji a domů se vracel čím dál později a stále "upravenější".

Nakonec to vypadalo tak, že já jsem bydlela u něj a on v hospodě. Bylo to těžké, byla jsem zamilovaná, ale po třech měsících, čtrnáct dní před Vánoci, jsem řekla dost.

Tehdy jsem plně pochopila rčení "Co je v domě, není pro mě", protože jsem ho i přes to, byla nucena každý den vídat v práci. Byl "tak smutný, tak opuštěný a tak zoufalý" a nedokázal si to nechat pro sebe.

Dopoledne s tím chodil za mnou, odpoledne a večer to řešil s ostatními v hospodě. Byla jsem za tu bezcitnou. Telefonoval, přemlouval, plakal. To já ovšem po večerech taky. Přešly Vánoce, Nový rok a ve mně začalo klíčit jisté podezření, které mi nakonec paní doktorka na gynekologii potvrdila.

.....Byla jsem těhotná. Co se týkalo dítěte, byla jsem rozhodnutá dřív, než jsem odešla z ordinace, co se týkalo budoucího otce, to trvalo déle.

Všechno se ve mně pralo, mám právo brát dítěti otce, mám právo brát otci dítě, mám právo riskovat život s alkoholikem, mám právo? Mám povinnost?

Rozhodla jsem se, že to zkusím, nakonec, budeme rodina, třeba bude všechno jiné.

Vrátila jsem se. Prvních pár dní to bylo dokonalé, plánovali jsme, těšili se, pořád jsme byli spolu. Pak se všechno začalo vracet do starých kolejí. Začaly dohady, přerůstaly v hádky a všechno vyvrcholilo tím, že mi daroval štěně jezevčíka se slovy "abys nebyla doma tak sama".

Po mojí námitce, že mám snad jeho, vypukla další hádka, napůl dobrovolně, napůl vyhozena, jsem zase skončila doma.

.

..... Pak už to bylo poněkud únavné, přetahování sem a tam, urážky a pak zase omluvy a sliby, volala mi jeho matka i několikrát týdně, abych se k němu vrátila, pak se přidala i ta moje a postavila se na jeho stranu s tím, že neví, co se mi na něm vlastně nelíbí.

V té době neměla daleko ke skleničce a neviděla na tom tedy nic závadného, naopak ho hájila. Už jsem musela být v práci všem pro smích, na tři týdny k němu, pak jsem buď utekla, nebo byla vyhozena, hormony se mnou dělaly psí kusy, táhlo se to takhle asi další tři měsíce.

V té době, jako bych ztratila vlastní vůli, posílali si mě jako loutku.

Každý měl nějaký nezvratný argument, všichni se ve mě snažili vzbuzovat výčitky svědomí, že beru dítěti tátu. On, jeho matka, moje matka, jeho kamarádi, všichni přesně věděli, co bych měla dělat, všichni to neustále řešili, doma i v práci. Nikam se nedalo utéct.

Díky za těch pár lidí , kteří zůstali na mé straně. Problém byl v tom, že on neměl nejmenší zábrany prohlašovat o mně to nejhorší, co ho napadlo, pěkně přede všemi , zatím co já jen mlčela.

Když pak vystřízlivěl prosil mě o odpuštění a zapřísahal se, že se to nebude opakovat. Vzpomínám na ty noci, kdy jsem jen se psem v náručí, znovu a znovu utíkala přes celou Prahu domů, protože začínal být agresivní. Dnes nechápu, jak jsem se mohla vracet.

.

.....A pak to jednou skončilo. Přišel opilý, jako téměř pokaždé, ale něco bylo jinak, byl rozzuřený, snažila jsem se vyklidit pole, ale tentokrát to nezabralo.

Šel stále za mnou, až jsme skončili v rohu pokoje.

Začalo to fackou, když jsem se nebránila, naštval se nejspíš ještě víc, prostě se na mě vrhnul, jako by se na sebe vrhli chlapi v hospodě. Začal mě mlátit hlava nehlava, ale hlavně břicho nebřicho, byl nepříčetný, nejdřív jsem se snažila bránit (a je úplně směšné, že mi v té chvíli probleskl hlavou strach, abych mu neublížila), ale pak už jsem se jen přitiskla do kouta a pomalu se sunula k zemi.

To byla chyba, začal do mě kopat, protože to bylo jednodušší. Ovládl mě strach, panická hrůza, že neublíží jenom mně, ale i dítěti, ležela jsem v klubíčku a snažila se nastavovat kopancům ruce. Najednou přestal, otčil se a šel pryč. Chvíli jsem čekala, pak jsem se zvedla a potichu se snažila projít ke dveřím. Bylo zamčeno, stál v kuchyni a klíč držel v ruce.

.

.....To bylo poprvé, co jsem se začala bát o svůj život, byl to syrový, ochromující strach, podlomily se mi nohy, sesula jsem se na židli a můj mozek na chvíli vypnul.

Čas se vlekl, nebo letěl, nevím , já ho nevnímala.

Začala jsem prosit, aby mě pustil, přišel ke mně se zapálenou cigaretou, naklonil se a jako by náhodou konec cigarety přiblížil těsně k mojí ruce, nemohla jsem dýchat, nedotkl se mě, jen ji tam nechal dost dlouho na to, aby mě kůže začala pálit.

Zopakoval to na druhé ruce, ve výstřihu, bála jsem se hnout, bála jsem se promluvit.

Když ji konečně dal pryč a já se trošku vzpamatovala, začala jsem ho opatrně přemlouvat, aby mě pustil domů, že mi není dobře.

Bylo na něm vidět, že možná úplně přesně sám neví, co dělá, nebo co se děje, snad kdybych se snažila mu to vysvětlit, uklidnit ho snad by přestal.

Chvílemi se zdál mimo, když jsem řekla, že mě bolí břicho, ptal se nechápavě z čeho. Nepřipomínala jsem mu, co se stalo před necelou půl hodinou v pokoji, abych ho zase nerozzuřila, řekla jsem, že nevím, ale že bych radši jela domů.

Mluvila jsem a mluvila , klepal se mi hlas, klepala jsem se celá, ale nemohla jsem přestat, nervy mi pracovaly na plné obrátky, zatím co on vypadal najednou unavený.

Sedl si, mlčel a najednou mi podal klíč, když jsem odcházela, ani se nezvedl ze židle. To bylo naposledy, co jsem u něj byla.

Ještě pár měsíců jsme se vídali v práci, stále se sice snažil mě přemlouvat, jenže já už měla jasno, nikdy, v žádném případě, nikdy. Měla jsem kolem sebe pár lidí, kteří mi byli stále nablízku, abych s ním nikdy nezůstala sama, protože mě ještě párkrát napadl i v práci.

Přes tohle všechno, jsem byla jaksi podivně nad věcí, až nepřirozeně klidná, od chvíle, kdy jsem se vnitřně rozhodla, už jsem si svůj nabytý klid nedala rozbít.

.

.....Přišel odchod na mateřskou dovolenou před porodem, už jsem se strašně těšila na miminko, na to, jak si konečně v klidu a bez věčných nervů a strachu budu vychutnávat mateřství. To že jsem sama, jsem v té době vůbec neřešila, po tom, co bylo za mnou jsem vlastně byla šťastná, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Chovala jsem se jako každá natěšená maminka, žehlila košilky, kupovala dudlíky, chystala pokojíček, postýlku a vysvětlovala mimíškovi, že teď už bude všechno jen dobré.

Máma se v té době taky držela zpátky i když stále si občas neodpustila poznámku, že jsem to ještě měla zkusit, že jsem to vzdala moc brzo a podobně, ale já, nesena na obláčku očekávaného štěstí, byla schopna ji ignorovat. Porod se blížil, týden před termínem mě vzali do porodnice, protože se mi hodně zvedl tlak, tak abych byla pod kontrolou. A pak se narodila Rézka. Moje krásná, sladká holčička, tak maličké ručičky, tak dokonalá, tak, tak jenom moje.