Potvůrka podivná, protivná.

.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit.

.....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem.

.....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmavém pokoji, obávané učitelky ve školce, pihatého nosu, Pythagorovy věty, dvojky z chování, rovnátek, realita poznání, že bude hůř, první nešťastné lásky, první kocoviny, realita za realitou prověřují naší odolnost. A když už se nenajde další škola, na které bychom mohli v závětří snít o báječné budoucnosti a navíc nám mama hotel vypoví své služby, končí bezstarostné dětství, realita vycení zuby a bez varování se nám zakousne v lepším případě do lýtka, v horším do sedýnky a už se nepustí. Vítejte v dospělosti.

.....Od teď, se reality zbavíte jen ve vzácných chvilkách snění, ať už bdíce či spíce, v počátcích zamilovanosti a pokud máte duši dobrodruha, pak i ve chvílích, kdy zanecháte civilizaci za sebou, odjedete daleko do lůna přírody a setrváte přinejmenším do té doby, než začnete zlehka obrůstat mechem, případně houbou a ptáci nebudou váhat založit ve vašich vlasech svá hnízda.

O chemických únicích do antireality se šířit nehodlám, neboť můj vztah k nim je vysoce výbušný a poslední, po čem toužím, je nalézt svůj blog rozmetán po blokrajině plné kráterů.

Jestliže máte to štěstí a podaří se vám občas realitě zamávat, trošku škodolibě, bílým šátkem, musíte počítat s tím, že má paměť jako slon a při návratu vám to vrátí i s úroky. Nebudeme si nic nalhávat, někdy bývá dopad tak tvrdý, že si citlivější z nás pro příště netroufnou realitu vůbec opouštět, aby nemuseli stále zažívat traumatické návraty. Jejich život pak neprobíhá v proměnné sinusoidě extází a zoufalství, ale v ponuré rovině, kdesi kolem nuly lhostejnosti. Ti nejslabší (možná nejsilnější) se naopak do reality odmítnou vrátit jednou provždy a skončí v "laskavé" náruči zdravotního systému. Ale to už jsou extrémy, valná většina z nás má své adaptační programy a recepty, jak přežít čelní srážky s realitou.

.....Mé první střetávání s realitou, hned po ránu, bývá z nejtěžších. Otevření očí, nebo ten okamžik těsně před ním, ne nepodobný okamžiku zrození, kdy mozek pochopí, že ta mořská pláž, byla jen rozpustilá hra několika neuronů, které zrovna neměly co na práci a že madam realita nabízí zcela jiný pohled, než západ slunce ve vlnách, to je ta chvíle, kdy i růžová je černá a moje chuť do života je zavrtaná pár centimetrů pod dnem Mariánského příkopu. Realita si mne ruce: "to máme zase jedno luxusně vyvedené probuzeníčko".

.....Kafe, kafíčko, moje berlička, moje spása, moje mantra, léty opakovaná tak vroucně, že jen pomyšlení na ně léčí. Už ta jeho vůně donutí realitu se trošku umravnit a stáhnout ocas, co teprve sevřít šálek v dlaních a doušek po doušku ji topit v hořce sladkém opojení.

Áách, nejhorší mám za sebou, troška optimismu ostýchavě vystrčí vousky z dobře utajeného doupěte a když je realita pořádně vymáchaná a splihlá, troufne si i vylézt na krátkou procházku. Venčí se zhruba do té doby, než podlehnu svému hloupému zvyku, vpustit do svého životního prostoru trochu reality obecné, neboli pár čerstvých, ještě křupavých zpráv za světa i z domova. To už se optimismus zase choulí v úkrytu, a já střídavě propadám smutku, depresi a šíííílenému vzteku, podle toho, co ten den světoví pekaři zrovna upekli. Málo kdy, ale občas se zadaří, podlehnu i úsměvu a zřejmě pro tyhle okamžiky nejsem schopná s touto ranní sebedestrukcí skončit. Stále doufám, že jednou převládnou, inu, snílek.

.....Z kávy zbyla jen tmavá loužička na dně hrnku a po době strávené se světovou realitou, je na čase věnovat se realitě osobní, soukromé.

Pracovní realita mě už pár let míjí, nejdřív mateřská a potom nemoc, mi zajistily omluvenku, ale i tak vím, že právě ona patří k těm nejzuřivějším poddruhům a to ať už práci máte nebo hledáte. Mnozí z nás mají od ní šrámy a trvale zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi. V poslední době se mi zdá, že největší problém je nalézt, mezi dlouhou prací a krátkým spánkem, aspoň pár okamžiků, kdy by člověk mohl smysluplně vydat a hlavně si užít těch pár korun, které zbydou po zaplacení všech životních nezbytností (pokud vůbec zbydou). Osmihodinová pracovní doba se rozbujela tak, že být to jednotka času, den by musel trvat alespoň šestatřicet hodin, aby se poměr mezi prací, spánkem a volným časem vyrovnal. Z mé poslední zkušenosti s pracovně právním vztahem, bylo osm hodin přítomných pouze na výplatní pásce, jako konstanta užívaná pro výpočet platu. Ostatní hodiny byly zaměstnavatelem velkoryse přehlíženy a měl pro to dobrý důvod, ústy nadřízeného nám vzkázal, že kdo práci (poštovního doručovatele) stíhá dřív je lempl a komu osm hodin nestačí, je neschopný, s dodatkem, že venku čekají desítky zájemců na naše místo. Není nad kvalitní motivaci.

.....Další realita, která mě trvale přivádí do varu, je realita obchodně - zásobovací. Musím dávat velký pozor, aby mezi jednotlivými návštěvami mých "oblíbených" obchodníků nebyly přílišné odstupy, neboť jedině tak jsem ještě jakž takž schopná čelit faktu, že ceny nám rostou jako z vody a nevidět je delší dobu, už bych je holky ani nepoznala. Každy návrat mezi ně mě stojí spoustu sebezapření, ale utéct není kam.

.....Za poslední roky mám velké zkušenosti i s druhem velmi houževnatým, velmi těžko přemožitelným a tím je realita úřední. Má spousty přisluhovačů, kteří její absurdnost hájí vlastními těly. Musím říct, že ta mi dost nahání hrůzu, nějak v ní neumím chodit, za což může především má důvěra v to, že úředník přece musí vědět, co říká. Bohužel, jsem nenapravitelně naivní. Párkrát jsem sice měla to štěstí, to přiznám, ale už nesčetněkrát jsem zjistila, že úředník nejspíš říká, co mu slina na jazyk přinese, vhodně kombinované s tím, co si klient přeje slyšet, to vše za účelem zbavit se ho na co nejdéle, nejlépe do doby, kdy bude na dovolené. Fascinující jsou také naprosto rozdílné, často přímo protichůdné informace podávané různými zaměstnanci téhož úřadu, jako by jejich hlavní pracovní náplní bylo klienta zmást natolik, aby si příští návštěvu pokud možno rozmyslel úplně. Tato realita má u nás skvělé životní podmínky, živí se různými druhy formulářů, dotazníků, kolků, ale nepohrdne ani složenkami, říká se, že prý žere i obálky (s jakým obsahem, se doposud nepodařilo zjistit). Zkrátka je to druh reality, který se u nás nejspíš nepodaří jen tak vymýtit a tak je pravděpodobné, že se do ní dřív nebo později probudí každý z nás a pak.... budiž mu nebe milostivo.

.....Po dni, k prasknutí nacpanému různými druhy realit, se zmoženi vracíme domů, k realitě rodinné a partnerské. Může to být vysvobození a nebo taky poslední kapka.

Moje rodinná realita je uštěbetaná, ukřičená, upovídaná, lehce explozivní, hlučná, stále v pohybu, neodbytná, přítulná, vzdorovitá, únavná i vzpružující, ale hlavně milující.

Partnerská realita je oproti tomu bolavě prázdná, opuštěná, tesknící, toužící, slaná, a tichá, tak tichá.

V té prázdné posteli zavírám oči a doufám, že až se ráno probudím budu zpátky v realitě, která mě opustila. Ale víte jak to bývá, sny jsou sny a realita.............

PS: nebojte se o mě, odjíždím obrůstat mechem.