Den nultý

.....Aneb, den odjezdu, šílení a vypjatých nervů.

.....Rozhodla jsem se už před odjezdem, že se s vámi podělím o těch pár dní strávených tam, kde to mám nejraději. I zabalila jsem sešity, hned několik, propisky, taktéž v nezanedbatelném množství, nepřímo úměrném tomu, jak jsem si byla svým předsevzetím jista. V sešitě (jednom) se nakonec choulí poznámky typu "den tolikátý, aneb" abych alespoň nezapomněla, co se dělo a dva, tři náčrty textu.

Mým problémem je neschopnost být stručná, neumím to, pořád přidávám další a další slova, odbočuji, bloudím a vracím se úplně jinou cestou, ani navigace od autorizovaného výrobce v mém případě není nic platná. Než napsat jen pár slov, to raděj nic. Tyhle zkrácené verze myšlenek mi jdou jen v komentářích a i tam mám někdy problém "to" utnout. Jenže nebýt stručná má jednu velikou nevýhodu, zabírá to dost času, víc času, než se mi dostávalo, protože aby jeden kvalitně obrostl mechem v tak poměrně krátké době, musí se tomu poctivě věnovat. Navíc věčné otáčení stránek plašilo ptáky, kteří si vyhlíželi možné nemovitosti na příští rok, protože letos už se do výstavby žádný z nich nežene. A pointa? No, vlastně, nejspíš ta, že co jsem nezvládla v lůně přírody, teď doháním tady nad klávesnicí, lovíc horko těžko chutě, vůně a vzpomínky v krásně vyvětrané paměti.

.....Odjezdy vždycky strašně prožívám. Hlavně na nic nezapomenout (sklon zůstat doma mívají především léky s nutností denního užívání, či život zachraňující, jako živočišné uhlí, nebo sirup na teploty, nabíječka na mobil, který je bez ní zcela bezcenný, ač jinak též potencionálně život zachraňující, klíče od chaty a podobné "zbytečnosti"), balit systematicky a s řádným předstihem, jak na výpravu za sedm moří, spáchat týdenní nákup naprosto všeho (odjíždíme do míst, kde nakoupit znamená jít hodinku přes les a pak autobusem do Berouna) a to vše pod tlakem výčitek, že máme všeho moc, zdržujeme, otravujeme a......a vůbec.

.....Za léta manželství jsem se zklidnila, pochopila, že manžel klid a pohodu opravdu nepředstírá, že je mu vážně fuk, jestli vyjedeme o tři hodiny později, že čekání na parkovíšti před obchoďákem prospí a pak nás prostě s úsměvem odveze na místo určení, vyloží tašky a nefrflá, nemrmlá, netváří se, nevzdychá, nenadává, zkrátka nic. "Maňanismus" a jižanská vláčnost budiž pochváleny. Ale trvalo mi, než jsem dospěla k poznání, že se nemusím strhnout, vypustit duši a ještě se neustále omlouvat.

A teď jsem zase tam, kde kdysi. Zprvu ochotný, nicméně netrpělivý, popudlivý a nekomunikující táta, vnáší do našich odjezdů tolik adrenalinu, že, ač koním pod kapotou jeho auta na zuby nehledím, vzpamatovávám se z jeho "daru" ještě druhý den. Upřimný vděk se mísí s pocitem, že už nikdy víc, leč touha dostat se tam, kam mě srdce táhne je silnější a tak nedokážu příští nabídku "nechcete hodit na chatu?", proceděnou mezi zuby, odmítnout. A tak to protrpíme zas a znova, balím už den předem, aby tašky stály u domovních dveří nejméně dvě hodiny před odjezdem, na nákup odcházím sama a jsem pouze vyzvednuta cestou k cíli, aby se časové ztráty a třecí plochy snížily na minimum.

I tak, když jsme tu, tedy na chatě, tašky jsou vyloženy a za tátou se zakouří z výfuku, sesypu se na lavičku pod ořech a mít, dala bych si panáka. Chvíli sbírám síly a pak nastává fáze dvě - vybalit. Dokud není vše na svém místě nejsem schopná uzavřít kapitolu "příjezd" a otevřít kapitolu "pobyt" a vydechnout. Ale pak, pak přijde ta sladká odměna, kávička, jako vzpruha a můžu konečně vyrazit na obhlídku džungle, v kterou se stihla proměnit moje zahrada.

Jak jsme se ji zjara snažily zdomestikovat, kosily, sekaly, hrabaly a dělaly hory z "vytěžené" trávy, jsem se už zmiňovala, teď jen dodám, jako by se nebylo stalo, to téma už tu ostatně bylo - déjá - vu.

Pod osikou jsem zklamaná i nadšená zároveň, jen tři z dvanácti křemeňáků, jsou ještě poživatelní, ale zase z DVANÁCTI ! Naše houbová rodinka se navíc rozrostla o nový druh, loňské hojné "setí" se vyplatilo, máme kozáčky.

Jinak toho, krom přebujelé vegetace, moc k vidění není, ani letničky letos nedostaly šanci, nebylo kdy a těch pár semínek, co jsem stihla svěřit zemi, vesměs zaschlo. Jen řeřichy to jak zázrakem přežily a vykvetly nám v truhlíku na uvítanou. Ale nic nemůže zkazit můj pocit blaženosti, vědomí deseti dnů tady, mě zklidňuje a dává mi falešný pocit, že se jedná o věčnost. Ach, kéž by.

.....A prosím pozor........... virbl ..............nastává vskutku historická chvíle, konečně se podařilo dostat fotky z mého mobilu do počítače a já jsem stylem pokus - omyl, jednu z nich propašovala na blog a mohu vám tedy nastínit, neboť umělecká i technická kvalita této fotografie je hodna tak akorát toho stínění, jak v matných obrysech a nádherně nostalgické barvě, vypadá domeček, o kterém zde hodlám básnit.

.....Pokud budu úspěšná i nadále, budu se vám "chlubit" častěji a častěji, i když ty fotky mobilní jsou trošku --bilní.