Den druhý.

.....Den otravných hub, otravných rajčat a otravných paprik.

.....Když jeden den prožijete velkou vášeň, nezřídka přichází druhý den rozčarování. Nejinak tomu bylo i u mne. Úroda hub, ze které jsem včera byla tak unešená, se dnes proměnila v obtížnou hromadu polotovaru, vyžadujícího okamžité zpracování, neboť vlastně už včera bylo pozdě. Znáte houby, stačí, aby měly jediného nájemníka, a přes noc, jako by tušil, že času je málo a pánev se blíží, nejde, jako obvykle, spát, ale kutá chodbičky jako stachanovský úderník, jen aby to ráno vypadalo, že houba je osídlena přinejmenším několika pokoleními a jakožto prožraná unikla kuchařčině zájmu a byla použita jako osivo.

I jinak jsou houby surovinou náchylnou k rychlé zkáze a vědomí, že každá hodina navíc, může proměnit i jedlou houbu v jedůvku, mě dohnala k velkozpracovatelskému vypětí.

.....Poslední kousek zpracován, kuchyň naplňuje vůně, při které už v hlavě naskakuje jeden houbový recept za druhým a jazýček hodnotí, co by tak asi bylo to pravé ořecho.., eh vlastně houbové. V tu chvíli jsem vyrušena Rézkou, "mami ty rajčata se asi kazí", chvíli se vymotávám z houbové vůně, než mi dojde, co se po mně chce. Jdu zkouknout naše rajské zásoby a bohužel, Rézka se nemýlí, je potřeba zakročit. Moje velké oči, které nakupujíc na deset dní, nevzaly jaksi v potaz omezenou trpělivost některých potravin se skladováním mimo velkokapacitní chlaďák, teď zírají na další hromadu surovin, která s chutí slupne čas, který měl být stráven na lavičce pod ořechem s knížkou v ruce. Chjo. A že když už rajčata, tak i papriky, to snad ani nemusím zmiňovat, no aspoň budu mít uvařeno dopředu, vzdychnu rezignovaně a začínám fňukat nad cibulí. Tak, to bychom měli houbové řízky, maso na liškách, kulajdu, velký hrnec leča a plněné papriky.

Až mě na to všechno přešla chuť a zatoužila jsem po chlebu a hrnku bílé kávy, jakou mi vždycky tady na chatě vaříval děda. Až po letech mi došlo, že jsem vlastně díky němu závislá na zrnkové kávě už od dětství. Když bylo venku sychravo, uvařil nám oběma buclatý hrnďoul bílého kafe, ukrojil chleba a při lítých bojích sváděných při prší, žolících, nebo pexesu, jsme si oba krájeli chleba do kafe a lebedili si v teple. Chtěla bych někdy zas cítit podobnou pohodu a bezpečí, jako tehdy.

Naše kuchyňka, kde se doopravdy zastavil čas, nová je snad jen varná konvice. Pořád říkám, že nic neměním, protože nemám peníze, což je sice pravda, ale ve skutečnosti, je to jen výmluva pro ty, u kterých mám pocit, že by nepochopili můj sentimentální vztah k tomu všemu, který se může zdát směšný, nebo absurdní, ale já tady těmi dveřmi procházím zpátky do dětství a nemíním se jich jen tak vzdát, byť působím už téměř podivínsky.

.....Nakonec došlo i na tu kávičku pod ořechem, místo knihy, jsme s Rézkou rozehrály scrabble, Juli střídala rodiny spolu s ostatními dětmi, u nás byla největší atrakcí plátěná houpačka, natažená mezi stromy jako houpací síť, která pravidelně shodí každého, kdo se na ní usadí poprvé. Adrenalin tomu všemu dodávalo i to, že občas praskl provaz , který odmítl přibrat do party už pátého zájemce a to se pak klubko dětí s jekotem a smíchem válelo po zemi a dožadovalo se - dalšího pádu.

Mimísek i přes všechen ten rachot klidně vyspával v kočárku, venkovský vzduch zkrátka dělá svoje, slunce svítilo, vosy poletovaly kolem, cvrčky cvrčeti slyšeti bylo, zkrátka idylka jak z červené knihovny. Sama sobě závidím, když to teď píšu.

.....Jo a k večeři chtěla Juli špagety s rajskou omáčkou a Rézka kuřecí polívku s obláčky, no nezabili byste je?

No, já si dala chleba a bílou kávu.