Nahá duše bolí.

Když podvečer na moře padá

a v tichu sílí jeho hlas,

tesknota se zadem vkrádá,

spolu s mlhou, která ráda

vynoří se v tenhle čas.

Já lampu mezi okna vkládám

pro lodě, které zbloudily

a v noci často nahá spávám,

na známé místo klíč tvůj dávám

kdyby ses vrátil, na chvíli.

Jak v hodinách mé srdce tiká

měsíce běží o překot,

jsem jako žena námořníka,

pokorně čeká, nenaříká,

jen v bouřích ztrácí pevný bod.

A zkrátka věří, že se vrátí,

ač o té lodi není zpráv,

dny se koncem léta krátí

a její úsměv jiskru ztratí,

však doufá, že je živ a zdráv.

Své slzy, jdouc přístavem, skrývá,

snad pochybností zaskočená

a pevně před sebe se dívá,

na účast vzdorně odpovídá:

"jsem přece námořníka žena".

Dny její plynou, stále stejné,

na stesk a lítost není čas

večer z ní požehnání sejme

ví, že jí nikdo neobejme,

bezbřehá bolest je tu zas.

Vždycky se vrátil, tentokráte mešká

a polštář její, už bělavý je solí,

to noc je zrádná a neskonale těžká,

vplíží se znovu pochybnosti dneška,

odkládá šaty a nahá duše bolí.

Neznám "už nikdy", na to neuvěřím

a třeba s posměchem přistižena,

vždycky dám lampu k oknu a klíč k dveřím,

čekám tě, čekám, když se šeří,

to já, jsem námořníka žena.

V útesu z korálů, kam slunce nezasvítí,

až na dně písečném, jakési tělo spí,

na lůžku spleteném snad z rybářských sítí,

jen mořský proud a Severka to ví.