Náš " venkov".

.....Při dnešním brouzdání, po blogových luzích a hájích, jsem narazila na článek, který napsala Kerria, která se chystá spolu s manželem založit chov králíků.

Při jeho čtení, se mi vybavila spousta vzpomínek na naše vlastní "hospodaření".

Naši sousedi mívali, v chlívku na dvorku, každý rok dvě prasátka, na zahradě stádečko šesti ovcí, druhý soused má zálibu v dravých ptácích, takže sousedíme s orlem, sovou sněžnou, výrem, několika sokoly, jestřáby a poštolkami.

Za naší zahradou bydlí liška, z oken po ránu pozorujeme bažanty nebo zajíce a cestou k autobusu, občas, hlavně večer potkávám srnku.

Proč to píšu, co na tom, to je běžný obrázek našeho venkova. Ano to jistě, ale já bydlím v Praze, a tady, už to zase tak běžné nebývá.

.....I my jsme založili takové skromné hospodářstvíčko, žádná prasata, po pravdě, odér linoucí se ze sousedova dvorka (domky jsou řadové, tudíž i dvorky sousedí velmi těsně), nám úplně stačil, další už by se k nám stejně ani nevešel.

Žádné ovečky, ač byly poměrně bezproblémové a novorozená jehňátka jsem považovala za nejrozkošnější stvoření na světě, zato zuřivý beran, tváří v tvář, byl podstatně závažnější hrozba, než troška toho smradu.

.....My jsme se drželi při zemi, někdo by možná řekl při zdi. Opatřili jsme pár kuřat, za účelem získat domácí vajíčka s krásně oranžovými žloutky (maličký protimluv).

Trvalo to poněkud (o dost) déle, než jsme čekali, nicméně nakonec byla mise úspěšně splněna. Jen jsem byla trošičku překvapena, co všechno slípky k vytvoření té žádoucí barvy vlastně potřebují, dodnes jsem přesvědčená, že hlavní součástí, bylo barvivo z krovek všemožných brouků, možná se uplatnily i žížaly z kompostu, kde měla naše hrabavá drůbež letní byt.

Slepičky nám opravdu sloužily jako zdroj obživy, i když nepřímo, bez ohrožení vlastních životů.

Ani ty vynesené, si nežily špatně, z nás jim nikdy nikdo neublížil.

Pravda, párkrát se stalo, že k nám zavítala kuna, či lasička, kdo ví, navštívenku nenechala, bohužel, nenechala ani slepice.

Několikrát jsme chov obnovili, ale musím se přiznat, že v době, kdy byla panika okolo ptačí chřipky na vrcholu a vypadalo to, že jediný možný bezpečný chov drůbeže je pod střechou (a nás shodou okolností znovu navštívila ta zákeřná šelmička), zbaběle jsem to vzdala a pokorně se vrátila k vybledlým žloutkům od slepic, které ani netuší, co to jsou brouci a žížaly.

.....I králíky jsme měli dlouhá léta, ale že by z toho byla nějaká velká obživa, no prostě pražáci, každý králík dostal jméno, děti je krmily pampeliškami a mazlily se s nimi a když byl táta donucen (blížící se zimou), králíkárnu trošku "probrat", týden s ním nemluvila ani klika u dveří, což mu nevadilo, protože mu stejně nejmíň týden nebylo vůbec do řeči.

Nakonec ušáci skončli v mrazáku, nejmíň na půl roku, dokud se nezapomnělo aspoň na to, který byl Ferda a který Čumáček.

Vytahováni byli, více méně, s odporem, po týdnech upozorňování, že v mrazáku je pořád ještě TEN králík.

Na talíři už se jim dostalo milosti a všichni svůj povinný díl snědli , ale měli jsme v té době zvýšenou spotřebu bůčku, který se peče spolu s králíkem a navíc mám pocit, že si po obědě všichni, tak nějak tajně, oddychli, že to mají za sebou.

Nakonec to dopadlo tak, že v každém kotci, žil jeden králík na odpočinku a táta jim šťastně sekal každé ráno trávu, sušil seno na zimu a tajně je drbal za ušima. To ta péče, pro něj byla zásadní potěšení, o maso vlastně nikdy nestál.

.....Když pak postupně odcházeli do ušatého nebe, byli tátou nenápadně nahrazováni mladšími exempláři. Loni na podzim nás ovšem zaskočila katastrofa v podobě myxomatózy. Poté, co pohřbil posledního králíka, táta prohlásil, že další už nikdy a králíkárnu, že spálí. No, králíkárna zatím stojí a blíží se nám jaro plné krásně zelené, šťavnaté travičky.....

PS: Už dlouhá léta, touží táta po koze, teď jde do důchodu, takže kdo ví . Jen tu nikdo, krom táty, OPRAVDU nepije kozí mléko, tak nevím.