Nová generace?

Za pět minut dvanáct, vlastně spíš pět minut po jedné, jsem usoudila, že přeci jen naťuknu i já něco, ale vážně málo, k TT.

Po pravdě, nebudou to jen moje myšlenky, to hlavní řekla moje dcera. Přečetla jsem poměrně velké množství článků na téma rasismus, vyjádřila svůj názor u těch, které mě nejvíc zaujaly a v podstatě nebyla nijak překvapena jejich obsahem. Co mě však překvapilo, byly leckdy vášnivé diskuse mezi blogery, kteří si doposud, zdá se, dobře rozuměli.

Moje čerstvě pětiletá Juli, je napůl cizinka, pokud jí bude někdy hrozit nebezpečí, pak pravděpodobněji od "bílých", i když samozřejmě doufám, že k tomu nedojde.

Ale poté, co jsem nahlédla na většinový názor autorů, si nejsem jistá před čím vlastně, bych ji měla varovat.

Před Romy, kteří po ní už dnes občas pokukují, s otázkou v očích, kde jsem ji já, modrooká, světlovlasá, vzala, nebo před bílými, kteří, pokud ji nebudou znát osobně, jí automaticky hodí do pytle k Rómům?

Dodnes se na ní každý jen usmíval a rozplýval se, jak je roztomilá, jak má nádherné čokoládové oči a ty vlasy, vlnité, tmavé skoro po pás, jak i v zimě vypadá opálená. Co z toho bude za pár let, budou na ní pokřikovat špinavá cikánko? Na co, jí mám podle vás připravit? A jak?

Juli samozřejmě zná děti ze smíšených manželství, tudíž jiná barva pleti u ní nebudí žádnou odezvu. Přesto mě zajímalo, jak by to viděla, kdybych ji na ten rozdíl přímo upozornila. Po pár větách bylo jasné, že tohle téma nepovažuje za hodné hlubšího rozboru : "Mami, bělouch, černouch, červeňouch dyť je to jedno." lehce otráveně mě odbyla a vrátila se k původnímu tématu, které řeší už asi dva měsíce, tak má, nebo nemá říct Jiříkovi, že se do něho zamilovala?(Ona chce, ale jako na potvoru jí vždycky opustí odvaha (naštěstí))

Co mám dodat? mám pocit, že svůj názor jsem nechala roztroušený po různých komentářích, možná bude nejlepší, je sem zkopírovat.

Článek u Mami http://ajalulu.blog.cz/1102/rasismus-zmateny-pojem

Ano, tohle téma rozbouřilo hladiny blogu.cz jako tsunami. Ani bych to vlastně nečekala, proč právě tohle téma donutilo tolik lidí pozvednout "zbraně"? Je docela zvláštní, že se tak nějak dokážeme "pobít" sami mezi sebou, naprosto bez přičinění druhé, jedněmi nenáviděné, druhými obhajované, strany

|Článek u Edith http://edithhola.blog.cz/1102/rasismus-na-vlastni-kuzi-blizko-sochy-hendrixe

Nemám ráda zevšeobecňování, zastávám spíš názor, že je to vždy o konkrétním člověku a snažím se být otevřená, zároveň však nelze přehlédnout v lidském konání jistou stádovitost a to jak na straně menšin (nejen rasových), tak na straně "soudící" většiny.

I když poměr sil, může být i opačný a soudit může menšina většinu, zvlášť, pokud je přesvědčena o své nadřazenosti. K rasismu mám, jako manželka cizince a především matka poloviční "cizinky", postoj veskrze kritický, negativní a přiznám se, hlavně do budoucna, i trošku ustrašený. Sáhnout někdo na mé dítě s podtextem rasismu, zapomenu na to, že jsem proti násilí.

Článek u Malkiela http://malkiel.blog.cz/1102/jsme-opravdu-rasisti

Nezbývá než souhlasit, myslím , že náš český rasismus stojí na úplně jiných základech, než třeba rasové problémy v USA, které mají tak hluboké kořeny, že se je, přes dlouholetou snahu, ještě zdaleka nepodařilo vyrvat. Tam je mezirasová nenávist stále tak vyhraněná, že i kdyby všichni černoši přes noc změnili své chování na "nezávadné", efekt, by se stejně hned tak nedostavil, protože trestná činnost některých skupin, je pouhou špičkou ledovce v tom, co je domnělou podstatou "nadřazenosti" bílých nad černými.

U nás je hlavním a v podstatě jediným vyvolavatelem rasové nesnášenlivosti pocit nespravedlnosti, nepřímá úměra : čím méně, se tato skupina lidí snaží přizpůsobit normám v naší společnosti, tím větší podpory, se jí od státu dostává.

Tohle je myslím zásadní problém českých "rasistů". A ty extrémy? V každé společnosti jsou lidé se sklonem k násilí a není jednodušší a vděčnější cíl, než někdo, kdo je společností považován za nežádoucího, tady se totiž násilníkovi místo trestu může dostat bouřlivého, zvrhlého potlesku. Nikdo se stane Někým.

Článek u Edith http://edithola.blog.cz/1102/vadi-nevadi

[2]: Nevím, jestli si uvědomuješ ,kolik let Edithiným dětem je, čeho myslíš, že bys docílil, kdybys dítěti předškolního věku tohle vysvětloval. Předně to nepochopí tak, jak zamýšlíš, jako pouhou informaci, děti si ze všeho budují obrazy světa kolem, svojí fantazií a zároveň nezkušeností, si z tvého ponaučení mohou udělat naprosto jiné závěry, než by tě kdy napadlo.

Děti je nutné vychovávat k dobru, ukázat jim, co dobré je a co ne, byť třeba přidáš varování, že dobrý úmysl někdy nestačí.

Edith se zmínila, že s nimi mluví i o záporných stránkách celé věci, ohrožení, krádežích, nemůžeš ale čekat, že by malým dětem líčila genocidu, růst kriminality, nebo pracovní morálku některých Romů.

Jediné "zlé" věci, které podle mě můžeš říkat takhle malým dětem, jsou ty, které by je bezprostředně mohly ohrozit na životě (varování před zlými lidmi, kteří by je chtěli někam odvést a podobně).

Dětská duše je neuvěřitelně křehká, ale také vnímavá a už ve školce je přesně vidět, co si které dítě z domova přináší, ostré loktíčky, nebo empatii, jsou přímé, čitelné, nepřetvařují se, chovají se tak, jak to doma vidí, nemají jiné srovnání, to co je doma, je to jediné správné.

A většina z nich už se nezmění. A pokud to nebude vyhnané do extrému, budu radši, když si moje dítě, jak říkáš, nabije hubu, než aby považovalo za normální, nabít jí někomu jinému.

Víš, můžeš se snažit jak nejvíc dokážeš, vychovat své dítě dobře, ale povést se ti to přesto nemusí. Jakou, ale budeš mít šanci, že bude dobrý člověk, když mu už v raném věku vysvětlíš, že je v pořádku se nad někoho vyvyšovat. Dítě si to zobecní, černý, žlutý, brýlatý, tlustý, hubený, zrzavý, nemocný, starý, prostě jiný.

Až bude dcera starší, rozdělím jí lidi na hodné a zlé a opravdu zlé, pracovité a líné, slušné a sprosté, ale ne na černé, hnědé, bílé, žluté, ne na zdravé a nemocné, ne na chudé a bohaté, i když všechny tyhle skupiny bezesporu existují, jen nechci, aby byly pro ni určujícím faktorem v posuzování člověka jako jednotlivce.

Ale to počká, teď žije ve světě princezen, baletek a víl, v kraji pod velkou duhou a já jí rozhodně nemíním tu duhu rozbíjet.