ZRÁDNÉ PŘEDJAŘÍ

.....V poslední době, mám jisté pochybnosti o Darwinově teorii, či spíše o jedné její části, či spíše o části jedné její části.

Začínám totiž silně pochybovat, že mými předky byly opice. Ne, že bych se chtěla nějak vyvyšovat, nic proti opicím , ale sledujíc můj životní rytmus, už dlouhých, dlouhých hodně let, přikláním se k názoru, že mí předci mají původ jinde.

V útulných doupatech hnědých medvědů.

.....Jak jinak si vysvětlit ten nezvladatelný útlum, přicházející koncem podzimu a sdílející se mnou veškerý čas, až do příchodu opravdového, nefalšovaného jara.

Vím, že jsme prošli dlouhým vývojem a tak jsme přeci jen maličko odolnější, proti tomuto přírodnímu imperativu, na druhou stranu, zkuste medvědovi rozmluvit zimní spánek. Můžu vás ujistit, že káva nezabírá (tedy na medvědy, já, to s ní pořád ještě zkouším).

Nejtěžší zkouškou celé této "spánkové etapy" je ale předjaří. Zima s jarem začínají hrát na kukanou, chvíli kuká jaro, potom zase zima, znovu jaro.

Jednoho to nabudí (probudí), aby ho to vzápětí hned uspalo a znovu probudilo.

Jeden (ať už člověk nebo medvěd) je z toho zmatený a notně znavený a taky trochu rozzuřený (takto napůl probuzenému medvědovi, není radno vstupovat do cesty, co myslíte, jak je to se mnou?....... správně).

.....Všechno najednou vypadá jinak, krásně temné doupě zalévá záře, která káže jednat. Zimně-jarní sluníčko je neuvěřitelně zákeřné. Jeho pátravý pohled, z nízké nebeské dráhy, ostře dopadá skrz umatlaná okna (medvíďata a jejich čmárání na orosené tabulky), všude tam, kam několik měsíců, zimní milosrdné šero pohled neumožnilo.

A už ukazuje, hle pavučiny, hle prach, který neví, co je to prachovka a hleďme, copak je tohle... no fuj.

Svým světelným prstíkem, šátrá do každé skulinky a se zvráceným zadostiučiněním ukazuje, jak je medvědí doupě po zimním spánku zanedbané.

Problém je v tom, že zároveň nemá ještě dost síly, aby do napůl spící medvědice (tedy mě), vlilo dostatek energie, by, s písní (bručivou) na rtech obskotačila doupátko a vyblýskala ho do oslniva.

.....A tak se tu plouhám, podle toho, kam mi zrovinka posvítí a spíš šudlám, než cídím a zívám a sním o době, kdy slunce spalo ve sněhutvorných peřinách.

A nebo aspoň o době, kdy mě svou jásavou, hřejivou a už opravdu jarní silou, nabije na plný výkon a já budu pobíhat a všechny pavoučky, pěkně po jednom, přesvědčovat, že už začalo jaro a tudíž je nejvyšší čas, odstěhovat se zpátky k matce přírodě.

.....Zatím je ovšem venku počasí, že by ani pavouka nevyhnal a nezbývá tedy, než se doplouhat zimou k životadárnému jaru. A doufat, že i letos bude jeho kouzlo stačit, na nastartování mých medvědích genů na nejvyšší obrátky. Mávám, zívám a vzývám jaro: "Prosím, přijď už".

PS: Sorry Darwine