Čekatelé na neštovice a jiné nedočkavosti.

.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek.

Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout.

.....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout.

A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc.

.....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne.

A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje.

.....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela praktického rázu, tak nějak "nejrozechvělejší" bývám, když se blíží jisté datum, kdy můj bankovní účet na okamžik vstává z mrtvých, i když bohužel ne z červených čísel.

V té samé době bývají velmi nedočkaví i moji poskytovatelé služeb (někteří si se mnou dokonce samou nedočkavostí dopisují), protože už si zvykli, že až tehdy bývají uspokojeny jejich požadavky z předchozích období.

A neméně nedočkavou se jeví i naše lednička, která tou dobou dodává už, více méně, pouze chlazený vzduch, no možná nějakou mrkev nebo zelí.

Na jedno datum, a hlavně na ten srandovní obnos, je těch nedočkavců až dost.

Přesto se stejná situace opakuje měsíc co měsíc a nikdy se nám ještě neomrzela.

.....Letošní veřejnou a všeobecnou nedočkavostí číslo jedna byla zaručeně ta, která provázela odchod zimy a příchod jara. Samozřejmě, že jsem se účastnila i já, účastnila jsem se jako o život.

Letošní jaro vůbec, bylo velmi zdrženlivé a dráždilo hambatě naši představivost dlouho předlouho, až na hranici únosnosti. Ale bylo v tom i něco málo pozitivního.

Především prudce stoupla jeho cena, jako u každého, kdo dělá trošku fóry.

Dalo mnoho příležitostí lidem nesmělým až zakřiknutým, protože počasí bývá často jediné, o čem jsou schopni navázat hovor a letos se to navazovalo takřka samo a téma bylo téměř nevyčerpatelné a stále aktuální.

Příroda se letos opravdu vyspala do růžova a jako taková, by se k nám mohla po zbytek roku chovat velmi přívětivě (soudím tak aspoň z vlastní zkušenosti).

A nám ta trocha nedočkavosti taky prospěla , učit se trpělivosti není nikdy na škodu.

.....Další současnou nedočkavostí, kterou doma sdílíme všichni, je ono čekatelství na neštovice, které jsem už zmínila v názvu.

To je tak. Julinka má kamarádku, se kterou se střídají v návštěvách, v pondělí je vyzvednu ze školy já a jde se k nám, v úterý si prozměnu Julku užívají u nich.

Takže v pondělí byla Janinka u nás, a jelikož je to takový střízlík, nedojídá, nedopíjí, k velké radosti naší Juli, která se nikdy neopomene zeptat, zda je nakousaný toustík a nedopité kafíčko už volné a s chutí vše dorazí (radši ani nezjištuju, jak se ke zbytkům staví u nich).

No a po napsání úkolů si hrajou a blbnou a válejí se po sobě a prskají, jak se smějou, tancujou a špitají si tajemství do oušek, no zkrátka holčičky, jako každé jiné.

Potom si pro Janinku přijede maminka, holky jsou ještě chvíli k neroztržení, protože by si nejradši hrály do rána a nakonec, za vydatného objímání, loučení a mávání, Janinka odjíždí.

A Julka se už nemůže dočkat, až to samé budou zítra provádět u Janinky (a já taky ne).

No a v úterý v jedenáct volá Janinky maminka, že jí právě volali ze školy, aby si přijela pro Janinku, že je celá osypaná a že to budou nejspíš neštovice a tak tedy bohužel nemůže Julinku vyzvednout.

Jak jí tak s pochopením říkám, že je to samozřejmé a že to ani trochu nevadí, letí mi hlavou, jak se Juli cpe Janinčiným okousaným a jistojistě nakažlivým toustíkem a jak jsem i Máťovi brala její hrneček s kafíčkem a jak se k sobě vůbec všichni pěkně měli,...... no, tak dobrá, nakonec u neštovic se říká, že čím dřív si je děti prodělají, tím líp.

I když představa dvou, urputným svěděním postižených, nevrlých, nudících se příšerek mi zas tak lákavá nepřipadá, a to nedejbože, kdyby jim u toho ještě bylo zle, vzpomínám na svoje neštovice a nic moc.

A tak teď nedočkavě čekáme, jestli a kdy a u koho to propukne.

.....A jak to tak ukončit? Bývala jsem plná nedočkavých očekávání, dneska jsem spíš v situaci, kdy platí "žádné zprávy, dobré zprávy a žádné události, dobré události".

Ale kdo ví, třeba bude líp a na to si teda fakt nedočkavě počkám.