Lucynka a hvězdy II

Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě. Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy , snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá...

...Tak už dobrých pár týdnů přešlapuji na břehu řeky zvané Blog a ne a ne se osmělit vstoupit do ne sice stejného, ale přece jen povědomého veletoku. Sem tam jsem smočila palec u svých "starých" známých, dokonce rozhrnula hladinu jedním komentářem, ale hupsnout do proudu a začít plavat, to jsem stále odkládala. ...A teď tu sedím, v troubě hlídám čokoládový dort pro Emy k druhým narozeninám, a jak tak hlídám a přemýšlím, jestli ten "nejlepší čokoládový dort", jak naslibovali v receptu, bude aspoň k jídlu, když po hodině v troubě uprostřed ještě stále teče, říkám si, "proč ne zrovna teď?" Nakonec, je hluboká noc, nikdo mě neuvidí, kdyby snad náhodou můj plavecký styl nebyl úplně elegantní po těch letech na suchu, jen se tak chvíli nechám unášet na vlnách a pak zase rychle z vody ven, nic se nemá pro začátek přehánět. Zůstane jen pár mokrých stop. ...Dort mezitím dostal rozum (což je důkaz toho, jak dlouho mi těch pár temp trvalo), špejli už nechal neposkvrn...

Ticho posledních deseti měsíců nemá příčiny ani technické, ani zdravotní a nejspíš ani žádné jiné, všeobecně obhajitelné. Sama o tom přemýšlím už dlouho, ale když píšu, tak jen na papír, nejsou to věci, které bych dokázala jen tak bezprostředně zveřejnit. Ne, nestalo se nic hrozného, nic tragického, nestalo se nic, co by se nedalo čekat, vlastně se jen pod neustálým únavným vlivem času a tlaku přiostřují rodinné a domácí podmínky a spolu s tím se změnil i můj postoj, můj pohled na věc, moje cítění. Moje JÁ je najednou někdo trochu jiný, někdo s kým se hůř snáším a koho moc nechápu. Ztrácím smysl pro humor a jsem tak zahlcena tím, co mě obklopuje, tíží a trápí, že nemám ani zdání, kam se poděl můj nadhled, který mi dřív dovoloval najít si z podobných šlamastyk cestu ven přes hraní si se slovíčky. Cítím se stará, za poslední rok jako bych se z "holky" proměnila ve stařenu. Snad jako by tenhle blog už ani nebyl můj..... Nicméně žiju a tímto to dávám na vědomí, omlouvám se, že js...

Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová. Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku. Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila). Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky. Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci? Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je t...

...říká se. Ale že léto ještě slabě dodýchává (a já tudíž nekopu do ostatků), můžu snad taktně zmínit některé drobné připomínky, které k jeho letošnímu průběhu mám. Všichni jsme tu byli, takže je mi jasné, že pro vás nebude překvapením, když na prvním místě poukážu na to, že bylo vážně velmi horké. Minimálně o deset stupňů Celsia teplejší, případně o deset stupňů severní šířky jižnější, než je ta nejhornější hranice mé ideální představy. A vážně velmi suché bylo, všimli jste si? Sušší o mnoho sudů dešťové vody pod naším okapem a pod tím vaším ostatně nejspíš také. Bylo to vážně velmi ctižádostivé léto a podařilo se mu prodrat se do čela všelikých meteorologických tabulek, spisovaných již od dob, kdy sedláci u Chlumce dali vzniknout známému úsloví. A jako sedláci u Chlumce, jsem se po většinu léta cítila i já, zaválčila jsem si hned v několika "bitvách", na velmi odlišných bitevních polích. Bitva první: snaha o (částečné) osamostatnění Julky neboli akce letní tábor . O tábo...

Tak tedy snad mizím, nevím sice dne ani hodiny, ale tipuji to na max. osmačtyřicet hodin a po roce zase "v ráji", tedy na chatě. Prozatím jen s Máťou a zvířenou, neboť Juli se nechala neprozřetelně kamarádkou "nadchnout" pro myšlenku, že trhnout se na čtrnáct dní od rodiny a vyhodit si z kopýtka na letním táboře, bude nejlepší počin letošního roku. Tak nějak to vyznělo, když: "maminko, maminečko prooosíím, já bych tam strašně chtěla jet, bude tam i diskotéka a pánská volenka, musíme mít nějaký hezký šaty, černý asi, mamííí na chatě stejně nikdo nebude, já se tam budu nudit, prosíím, já tam moc moc chci". Mimochodem to vypadalo, že diskotéka je jediná aktivita, kterou od tábora očekává, nic jiného neřešila. Já osobně bych byla ráda, kdyby jela, ale protože jí dobře znám, neopomněla jsem se mnohokrát ujistit, jestli je opravdu rozhodnutá tam jet, že po zaplacení bude pozdě si to rozmyslet. Samozřejmě, že byla pevně rozhodnutá a její touhu tam jet nemohlo nic...

Nová rubrika - postřehy o kom o čem, názory na koho co, zamyšlení nad kým čím, vzkaz komu čemu, zkrátka - "Na každý pád " V posledních letech a v posledním roce obzvlášť, zažívám podivný paradox: "čím je hůř, tím je líp". Zní to nelogicky, ale vysvětlení je zcela prosté, čím horší momenty a časy jsme zažívali, tím víc dobrých lidí se kolem nás objevilo a tím víc pomocných rukou nám bylo podáno. Od neobyčejně lidských lékařů, milých a ochotných úřednic (ano existují a ne jen v pohádkách), přes vlídné a povzbuzující kamarády, až po neuvěřitelně štědré a nezištné přátele. Díky nim vám například teď neťukám tužtičkou písmenka do zelené Placky, ale datluju čtyřmi prsty do klávesnice darovaného "noťásku", díky jiným může jet Juli na letní tábor, protože mě v podstatě postavili před hotovou věc - Juli pojede s jejich dcerou a oni jí část pobytu uhradí a ještě celou záležitost postavili tak, že to vlastně dělám já pro ně, protože nechtějí dceru posílat na tábor be...

Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog. Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný. Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté. Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou. Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit. Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde ...

...protože jinak se k tomu už nedostaneš. Aneb pár problémů technických, pár zdravotních, něco osobních a lenora navrch. Technické souvisí s tou zelenou placatou vrrrr... věcí, která je často obsazená, často vrtošivá a ještě ke všemu dala úplně jiný význam pojmu "psát tužkou". Kdysi dávno, ještě než jsem si potykala s klávesnicí, jsem se zmiňovala o tom, že naprosto nejmilejší a nejpřirozenější je pro mě psát rukou, tužkou, perem, propiskou, na papír a že tak píšu i vše na blog, nejdřív papírová předloha, potom přepsat na klávesnici. Časem jsem byla schopná psát i rovnou načisto, ale sešit a tužka byly stále po ruce, třeba na básničky, ty mají poměrně vysokou spotřebu papíru. Pak přišla do naší rodiny placka a já zase píšu výhradně tužkou, jen je "vzhůru nohama". Klávesnice placky (zdá se, že jsem ji nejspíš pokřtila, možná bych měla tedy psát spíš Placky), je prostorově nekompatibilní s mými prsty, na něčem tak titěrněm bych zvládla psát leda v případě, že bych měl...

....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem. Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli." Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu. Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého. Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle. Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by. Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů. Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo. Jediné, co mě mělo připravit na to,...

Jak motýl křídla k nebi zdvih a zítra náhle bylo včera i vítr v listí nějak ztich osud mi do náruče dých teď prázdná zůstane a šerá. Jak jenom půjdou roky dál, když ruka nicotu jen svírá a zmizí někdy v srdci žal, padne, jak na bojišti král a nahradí ho znovu víra? Ta válka možná něco změní vždyť trvá celkem čtvrtý rok řešením není zapomnění, jen srdce láme marné snění, smíření bude správný krok. Však bitev stále mnoho čeká, smíření není snadný cíl, a moc je toho na člověka, když samota ho ještě leká po nocích šeptá " Kéž bys žil ". Co dodat? Dnes jsou to čtyři roky....

Devatenáct měsíců "běžel život okolo" bez vás. Stýskalo se mi. Stýskalo se mi. STÝSKALO SE MI!!! Ale teď,když jsem KONEČNĚ zase tady, mi najednou došla slova. Napsala jsem tři verze článku (poté, co jsem svůj nový přístup k internetu týden jenom obcházela jak hladový lev), dalších pár zavrhla, ještě než jsem vzala tužku do ruky a pak jsem s tím sekla a šla. Měla jsem na sebe šílený vztek, kolikrát za tu dobu jsem si ze srdce přála moct sednout ke klávesnici a "vyrazit mezi lidi, pokecat s přáteli" a teď.....vzduchoprázdno. Bylo mi v podstatě jasné, že hlavní je prostě začít a pak už se to poddá, ale s žádným z těch začátků jsem to nedokázala dotáhnout. A pak jsem si všimla tématu týdne (to, a pouze to, je mimochodem důvod proč můj první příspěvek témeř po dvou letech vyznívá poněkud... nenadějně) a....... a napsala básničku, která se paradoxně ani ve výpisu témat týdne neobjevila, asi jsem byla pryč moc dlouho a systém má zakázáno bavit se s cizinci. Každopádně, p...

Bojím se ztrát a bojím se i zisků, co život, peníz po penízku, sype do otevřených ran. Bojím se jít a bojím se i zůstat otálím ač znamená to ustlat, spát na prahu a s dveřmi dokořán. Děsím se samoty a děsím se i něhy počítám, když roztají sněhy, naději lehce spálí holomráz. Děsím se jasu a děsím se i tmy obchází, slídí jak mé dny strhla by na svou stranu snáz. Úzkosti, děsy ze všech stran táhnou sem jako mračna vran přesto já dýchám dál.

A navíc to možná někomu i přijde vhod. .....Ještě donedávna jsem netušila, že existuje diagnóza patologické shromažďování. Věděla jsem, že se občas, obzvlášť u starých lidí stává, že odmítají vyhodit i pytlík od mouky, pět let staré noviny, tkaničku do boty, nebo dokonce i odpadky, ale že je to oficiální choroba a ne zas až tak vzácná, to mě trošku vyděsilo, zase další černý puntík do mé anamnézy. .....Vždycky jsem měla k věcem vztah, co jsem si opravdu oblíbila, to byste tu někde pravděpodobně i našli, přinejmenším na půdě. Nemyslím ale, že bych byla někdy sklouzla pod tu pomyslnou hranici "normálního" křečka a stala se křečkem "patologickým". Až poslední dva roky se moje potenciální "choroba" začala nebezpečně rozjíždět. Začalo to ve chvíli, kdy jsem k vánocům dostala foťák. Vlastně hned dva, a hleďme první příznak - oba jsem si je nechala. Dlouhou dobu před tím jsem "strádala" , trpěla krutými abstinenčními příznaky a tak není divu, že už jen...

.....Tak odkud začít? To je asi celkem jedno, hlavně ale rychle. No, to zrovna není moje silná stránka, rychlost. Tak v rámci možností, stále ještě nepatrně omezených, se pokusím přibrzdit "život okolo běžící" , za kterým se tápavě plouhám a vyšetřit pár okamžiků na něco, co mi aspoň dělá radost, což se bohužel o většině činností (či spíš nečinností), událostí a vůbec o celém zlomku vesmíru, který mě právě obklopuje, říct nedá. .....Vlastně to celé je o hře na "slepou bábu" a parafrázi na známé přísloví "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek", v mém případě "co můžeš udělat ve tři čtvrtě na devět, neodkládej na devátou." Už jednou jsem chtěla novou ikonku uklidit do skladu a něco vám napsat, zabrouzdat si po vašich hájemstvích, "okouknout", co je kde nového a novějšího, jenže člověk míní ..... Opona se zatáhla ještě dřív, než se úplně zvedla. A protože se to v poslední době stalo téměř pravidlem, dostávám se do situace, kdy, když ...

Dlouho se neozývám, teď už ani nekomentuji, vlastně vás ani nečtu. A jelikož jsem z toho už sama nervní, nejspíš absťák, vytvořila jsem pro vás aspoň malé "návěstidlo", které jsem umístila do menu tak, aby bylo vidět na první pohled. Je to něco jako cedulka "Přijdu hned", pověšená na zamčených dveřích krámku, aby jimi zákazníci marně nelomcovali. Podobně jako ona kartička, nemá ani moje ikonka velkou vypovídací hodnotu, protože časové rozpětí slovíčka "hned" je stejně těžko odhadnutelné, jako trvání mojí "neviditelnosti", přesto si říkám, že aspoň budete vědět, že ač už se to nezdá, přece žiju. Tak prosím, to je ona: OBČAS NA VÁS NEVIDÍM, JAKO PRÁVĚ TEĎ. NEMŮŽU PSÁT, ANI SI U VÁS ČÍST, ALE JEN CO SE TO ZLEPŠÍ, DOŽENU TO. TAKŽE ŽÁDNÉ STRACHY, JSEM V POŘÁDKU . Dodatečně ji vkládám i do článku, neboť až zase "prokouknu", stáhnu ji z menu a schovám na příště. Přeji vám krásné jaro, odkládám lupu a odcházím tápat do reálného světa.

.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek. Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout. .....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout. A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc. .....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne. A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje. .....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela prak...

.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami. Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?" Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?" Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?" "Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?" "A proč je nemáš ráda?" "Ty bys je radši neslavila?" ....? ....? ....? Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila. S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obej...

.....Malou koláží z letošních aprílových svátků jara vám všem přeji na poslední chvíli (jinak by totiž nebyly fotky na koláž) Veselé.... , ale ono je to tam vlastně napsané.

.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?". A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát. A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá. Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že? .....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já. Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy. Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupn...