Tak už konečně můžu.

A navíc to možná někomu i přijde vhod.

.....Ještě donedávna jsem netušila, že existuje diagnóza patologické shromažďování. Věděla jsem, že se občas, obzvlášť u starých lidí stává, že odmítají vyhodit i pytlík od mouky, pět let staré noviny, tkaničku do boty, nebo dokonce i odpadky, ale že je to oficiální choroba a ne zas až tak vzácná, to mě trošku vyděsilo, zase další černý puntík do mé anamnézy.

.....Vždycky jsem měla k věcem vztah, co jsem si opravdu oblíbila, to byste tu někde pravděpodobně i našli, přinejmenším na půdě. Nemyslím ale, že bych byla někdy sklouzla pod tu pomyslnou hranici "normálního" křečka a stala se křečkem "patologickým".

Až poslední dva roky se moje potenciální "choroba" začala nebezpečně rozjíždět.

Začalo to ve chvíli, kdy jsem k vánocům dostala foťák. Vlastně hned dva, a hleďme první příznak - oba jsem si je nechala.

Dlouhou dobu před tím jsem "strádala" , trpěla krutými abstinenčními příznaky a tak není divu, že už jen stačilo dokoupit paměťovou kartu a moje šílenství se mohlo rozvinout v celé své děsuplnosti.

Že majitel digitálku nacvaká nespočtukrát víc fotek, než když fotil na kinofilm je logické a podle mě naprosto pochopitelné, zádrhel nastává až tehdy, když mu zůstane uvažování typu "fotky se nevyhazují",když si je probere, vymaže jen a pouze ty, které jsou opravdu mizerné a ty ostatní narve do počítače, a znovu a znovu a pak jich tam má najednou jedenáct tisíc a zjistí, že je shromažďovač.

.....Je jich tam spousta takových, které jsou si podobné jak vejce vejci a mohly by docela dobře fungovat jako hádanky typu "najdi deset (spíš jen pět) rozdílů", je tam taky spousta takových, které nedokážu vymazat jen proto, že na nich jsou moje děti (vnouček), je tam spousta takových, které nikdy nebudou hodny toho, aby je spatřilo jiné oko, než to moje, zkrátka je tam spousta pytlíků od mouky, starých novin i tkaniček od dávno prošlapaných bot a jak já to vidím, zůstanou tam a ještě k nim přibydou plechovky od olejovek (snad vymyté), hromada květináčů po zesnulých kytkách, pár rozbitých deštníků, několik krabic zlámaných pastelek a vypsaných propisek, igelitky plné tvrdého chleba a....... asi jste už pochopili, že?

Nezbývá než doufat, že tohle moje smyslů zbavené konání nepřebují jednoho krásného dne z počítače a nezakoření i v mém reálném světě, neboť se obávám, že i k tomu mám patrně nepatrně našlápnuto.

.....Zvláštní menšinu tvoří ty, které bych ráda ukázala světu, "světíčku", lépe "světitíčku", ještě lépe zlomečku "světičícka", který zavítá až sem.

Jenže, ačkoliv s psaním si zas tak velkou hlavu nedělám, u fotek mám stálé pochybnosti, jsou dost dobré (tedy kvalitní), jsou dost dobré (tedy zajímavé), jsou dost dobré (tedy naservírované v pravý čas) ????

Není to zrada na čtenáři, zveřejnit jen fotky téměř bez textu, který očekává?

Co k nim psát, když zrovna nejsou "dokumentární"?

A budou se někomu opravdu líbit, nebo budou komentátoři jen milí a laskaví?

Jak říkám s textem takové věci neřeším, dokonce ani u básniček, kde už mám pocit, že nesu kůži na trh, ale ty fotky, ty fotky.

Není na nich nic "zásvětního" a kouzelného jako u Čerfa, nejsou ucelenou kronikou krásy den po dni jako u VendyW, nenesou stopy romantické fantazie jako u Vendy, nejsou důkazem mého tvořivého génia jako u Janinky, ani se nestanou rodinným albem jako u Ježurky, postrádají exotické kouzlo fotek Nessie, ani nekopírují cesty mých toulavých bot jako u Shariony.

Jsou to zkrátka jen fotky, stejně náhodné, jako náhodně náš zrak padne na to, co ho zaujme, udiví, potěší, překvapí nebo dojme.

Jen obrázky bez zvláštních ambicí, dělané pro uspokojení mých patologických sklonů.

Ale zrovna dnes mám ještě jeden záměr, už jsem se kdysi zmiňovala, že uprostřed dlouhé, temné a studené zimy nerada zveřejňuju fotky se stejným námětem, že si je nechávám až na dny, kdy všichni padáme vedrem na ústa, mozek se škvaří jako vajíčko rozklepnuté na kameni v Údolí smrti a člověk by vypustil duši za trochu stínu a svěžího vánku, zkrátka, na dny jeko je ten dnešní.

Tak si je prohlédněte rychle, než roztají.

Kéž vás alespoň maličko osvěží.

Doufám, že jste mi tady nestihli nastydnout a vězte, že váš náskok už jsem stáhla na pouhých 98 článků. Dočítám díky Bloglovin všechno, co jste napsali, ale omlouvám se, komentovat úplně všechno vážně nestíhám, tak jen občas a spíš to novější. No, zachvíli začnou prázdniny a jestli se nám podaří odjet na chatu tak, jak bych ráda, tak vás akorát dočtu a začnou se mi tu články hromadit nanovo. Aspoň se v září nebudu nudit.