O mrtvých jen dobře

...říká se. Ale že léto ještě slabě dodýchává (a já tudíž nekopu do ostatků), můžu snad taktně zmínit některé drobné připomínky, které k jeho letošnímu průběhu mám.

Všichni jsme tu byli, takže je mi jasné, že pro vás nebude překvapením, když na prvním místě poukážu na to, že bylo vážně velmi horké.

Minimálně o deset stupňů Celsia teplejší, případně o deset stupňů severní šířky jižnější, než je ta nejhornější hranice mé ideální představy.

A vážně velmi suché bylo, všimli jste si? Sušší o mnoho sudů dešťové vody pod naším okapem a pod tím vaším ostatně nejspíš také.

Bylo to vážně velmi ctižádostivé léto a podařilo se mu prodrat se do čela všelikých meteorologických tabulek, spisovaných již od dob, kdy sedláci u Chlumce dali vzniknout známému úsloví.

A jako sedláci u Chlumce, jsem se po většinu léta cítila i já, zaválčila jsem si hned v několika "bitvách", na velmi odlišných bitevních polích.

Bitva první: snaha o (částečné) osamostatnění Julky

neboli akce letní tábor. O táboře už jsem psala na počátku prázdnin a nebudu to zbytečně protahovat, celkový závěr zněl: už nikdy.

Nu dobrá, jako zkušenost taky užitečné. A kdo ví, Juli má ještě pár let na to, aby dozrála k pochopení moudra "nikdy neříkej nikdy", tak tomu dáme čas.

Jen mě trošku (víc) zarazilo, když něco podobného pronesla i po dovolené v Bulharsku, kde byla s babičkou a dědou. Moře jí opravdu okouzlilo, pokud měla možnost, nehnula se z něj, ale... ale s babičkou to nějak (víc) skřípalo a to ji naprosto odradilo. Navíc to dost možná bude oboustranné, takže to zatím vypadá, že další léto strávíme opět celé společně a šťastně na chatě.

Bitva druhá: byrokratická - marná

Vynesení rozsudku 5.5.2015, obě zúčastněné strany se na doporučení soudu vzdaly odvolání za účelem maximálního urychlení nabytí právní moci, na kterém závisí všechno následné vyřizování existenčně nezbytných záležitostí. Maximální urychlení trvá přesně čtvrt roku, čtvrt roku ztraceného času, čtvrt roku nervů, čtvrt roku pouze do potvrzení o pravomocnosti rozsudku a teď další měsíce, než všechny potřebné žádosti projedou úřední mašinerií a v "ideálním" případě dojdou kladného rozhodnutí. A to musím podotknout, že všichni ti úředníci byli milí, vstřícní a plni pochopení, to "jen" ten systém tak nějak váznul a oni proti němu byli tak nějak bezbranní. Trošku to připomíná pohádku O slepičce a kohoutkovi, neboť stále pobíhám od jednoho k druhému a "kohoutek" je takřka v posledním tažení.

Bitva třetí: boj ve vysoké trávě

Poprvé v historii, té mé osobní, jsem tenhle boj musela vzdát a zahrada zůstala z poloviny neposekaná. A když říkám neposekaná, nemyslím tím, že na ní není anglický trávníček, ale jen česká, pampeliško-jetelová směs. Neposekaná, tím myslím letos neposekaná, netknutá, vzrostlá do výše průměrné ženy, na mnoha místech již bohužel průměrné ženy naležato. Důvodů, proč jsem byla nucena hodit ručník do ringu, bylo víc, nedokonalá technika, nedokonalé smysly, nedokonalá pravá dolní končetina a "dokonalé" letní počasí.

Slunné a hřejivé počasí přeměnilo trávu v seno doslova zaživa, sekačka byla schopná "trávu" v tomto stavu pouze neškodně ožužlávat a zadusit se každým druhým soustem, seno se kosou seká podstatně hůř než tráva, zvláště leží-li a když pak zradí ještě i zrak, je kosu do rukou bráti životu(ům) nebezpečné.

Takže když po prvním týdnu, kdy jsem zvládla horko těžko (hlavně tedy horko) posekat půlku zahrady, oči vypověděly službu, myslela jsem si naivně, že je času dost, zbývalo šest týdnů, to posekám ještě třikrát. Omyl, oči se odmítly na letošní léto koukat a tak, jestli nelehla, stojí tam tráva dodnes.

Sice jiné roční období, ale takhle nějak to vypadá, když posekáno je

A letos, ještě, že jsem to měla naživo silně "mázlé", jinak bych se užírala podstatně víc (jo, kdyby jste to náhodou čirou nepoznali, je to ten samý pohled jen pod malinko jiným úhlem a víc zdálky)

Tuhle fotku jsem fotila s tím (i když ne proto), jak blbě mám posekáno, cha cha.

A znovu, úhel téměř tentýž, jen blíž.

Bitva čtvrtá: neznámý nepřítel

To zas bylo tak: někdy v srpnu, byl to ten den, kdy po měsíci a půl poprvé zapršelo, mě přepadla zimnice, to bude reakce na ochlazení, říkám si a dál pobíhám v dešti a přenáším vodu ze sudu, do kterého teče hodně, do sudu kam teče málo, to mám po dědovi, vždycky jsme takhle spolu přenášeli vodu v dešti sem a tam, aby ani kapka nepřišla nazmar.

Když bylo vody všude plno, šla jsem domů a tu mě prozměnu přepadla horkost, málem ze mě stoupala pára, jak jsem byla ještě mokrá.

Ty změny počasí se mnou dělají divy, říkám si, ale když se to celé opakuje asi počtvrté, zahlodá ve mě červík pochybností, jestli fakt můžu svádět na počasí úplně všechno a pro jistotu si vezmu teploměr.

A heleme se, neheleme se, nevidíme na čísílka. Máťa se naštěstí už dávno naučil číslice na jednom z těch plastových dětských tabletů, sice je umí jen španělsky (to ten tablet taky) a čte je pozpátku, ale i tak je tu nejvyšší teplota letošního léta 39,8 ve stínu, éé v podpaží (Juli večer jeho verdikt potvrdila, ač česky).

Do té chvíle dobrý, ale jak jsem to slyšela: "očo,neve,tes", najednou se mi rozklepaly nohy, udělalo se mi slabo, podlaha se zhoupla a já si musela lehnout, zkrátka, typická hypochondrická reakce - co je to za zákeřnou chorobu, když mi vlastně (jinak) nic není.

Zbytek dne jsem polehávala a zkoušela polykat, jestli mě jako nebolí v krku (letní angíny, to je moje), zkoušela odkašlávat, ačkoliv kašel mívám spíš v zimě, přemýšlela, jak často navštěvuji naši kouzelnou budku kadibudku (v tomto případě spíš "čuribudku") a oťukávala si záda, jestli snad ledviny (i to už tu kdysi bylo a byl to pěknej mazec).

Nic, nic, nic.

Že mě pobolívá kotník, jsem naprosto ignorovala, neboť kotník a horečka, to je přece blbost, no ne?

No - ne, kotník bolel čím dál víc a tak jsem se Julky, když večer dorazila z toulek, zeptala, jestli náhodou na tom kotníku není něco divného. Já měla oči mimo běžný provoz, takže při pohledu na kotník jsem viděla prostě jen rozmazaný "konec nohy" a kdo ví jestli vůbec mojí, ale prsty jsem cítila jakýsi nepatrný otok.

"Jo, máš tam takovou čárku, nafouklou s něčim bílým, jako puchejř" zněla Julčina odborná diagnóza. A tak to bude asi nějaká prkotina, někde jsem se škrábla, nebo mě něco štíplo a já si to nevědomky rozdrbala a něco se tam dostalo.

Upokojena prostým rozuzlením problému jsem spolkla růžovou pilulku na horečku (a vůbec na všechno) a považovala věc za vyřízenou.

Horečka opravdu klesla a usadila se někde kousek nad zvýšenou teplotou, ale kotník utěšeně otékal a bolel čím dál víc, vlastně mi otekla celá noha od kotníku dolů a kousek i nad ním. Jitrocel ani hypermangan na tom nic nezměnil, zato změny ve vzhledu kotníku, které mi pravidelně hlásila Juli nezněly zrovna povzbudivě:

"Máš ho celej takovej modrej a hnědej taky."

"Neuraž se mami, ale je to hnusný"

a konečně i "Jé, fuj, já tam vidim maso".

Pak naštěstí přijel děda s tím, že nás na otočku vezme do Prahy, jen tak, na návštěvu. A jelikož na vojně dělal "lapiducha", obracím se na něj s důvěrou s každou zdravotní záhadou, jako na poslední instanci před návštěvou doktora.

A tak jsem mu dala k posouzení i ten záhadný kotník: "No, máš tam zánět jako prase." (a to takhle běžně nemluví) "to chce na chirurgii".

"A to mi daj asi nějakou antibiotickou mast ne, nebo myslíš rovnou prášky" říkám naivně.

"Né, to ti vyškrábne chirurgickou lžičkou..." Dál už jsem neposlouchala a i tak mi z té představy, jak mi pan chirurg dlabe lžičkou kotník, který mě bolí jako ..... i když se na něj jen kouknu (a to ho vlastně ani nevidím), naskočily do večera dva opary.

V lékárně jsem koupila černou mast, doma vyštrachala pětidenní dávku antibiotik, které mi zbyly po nějaké té letní angíně (vím, že se to nedělá a nikomu to nedoporučuji, jděte k lékaři a nechte se odborně ošetřit chirurgickou lžičkou), zeptala se táty, jak by to vypadalo, kdyby šlo vážně do tuhého a nechala se (nezodpovědně, naprosto) odvézt zpátky na chatu.

Jestli čekáte, že mi nakonec amputovali nohu v koleni, musím vás zklamat, moje naprosto nezodpovědná samoléčba zabrala a i když to trvalo a bolelo a nechtělo splasknout ještě dost dlouho, nemyslím, že lžička, byť chirurgická, by to nějak výrazně urychlila. Bitva to byla "krutá", ale alespoň tahle byla vítězná.

Po pravdě, výtek by bylo i víc, ale zase ne všechny můžu hodit na hlavu létu, jako takovému.

Možná bych měla říct, že i tak bylo léto fajn, ne sice úplně svým průběhem, ale svojí podstatou ano.

Jen bych celkově byla radši, kdyby to příští léto bylo poněkud průměrnější i za cenu toho, že se o něm nebude psát v meteorologických traktátech a všichni na něj (co se počasí týká) naprosto nevděčně zapomeneme nejpozději do vánoc.

A teď už nezbývá, než doufat ve vlídný podzim.