Lucynka a hvězdy II

.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady . . .....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se s...

.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli. .....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady. .....Pros...

.....Ráno přišlo dřív než jindy, celým městem se neslo vzrušené chvění. Jako by přeskakovaly jiskry, z jednoho, do šera rozsvíceného okna, do druhého a zapalovaly požár chtivé nedočkavosti. Hodinu před polednem, už bylo náměstí plné, byli tu všichni, staří, mladí, muži, ženy, děti. Všude se nesl polohlasný šepot, napjaté očekávání i strach ovládly všechny bez rozdílu. Začalo odbíjet poledne. Směrem od šatlavy se dav rozestoupil, popoháněn dráby, "už ho vedou", neslo se jako vlna davem. Šel, hlavu skloněnou, ruce svázané za zády, nedíval se do těch dychtících očí, které znal skoro všechny, očí sousedů, přátel i nepřátel, očí plných odporu, zhnusení, nenávisti. Došli až k pódiu, narychlo stlučenému vprostřed náměstí, pár dřevěných schodů a stál tu přede všemi, proboden stovkami pohledů. .....Kat vystoupil nahoru hned za ním, dav zprudka vydechl jako jedna bytost, při pohledu na těžký, v slunci zářící meč, nástroj spravedlnosti a pomsty. Zdálo se mu, že čas se zastavil, viděl mo...

Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká. .....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování...

..... Tento článek, jsem měla téměř napsaný, na minulé téma týdne, ale nestihla jsem ho dokončit. Tak ho přidám alespoň nyní, hlavně proto, že už je vlastně skoro hotový a na vymýšlení něčeho nového se moc necítím, přesto mě však to datlování dokáže na chvíli zaměstnat a uklidnit. Myšlenky se na tu chvíli maličko pozastaví, v tom věčném pobíhání v nesmyslných kruzích. . .....Nevím, jestli žít život bez iluzí, znamená být realistou, nebo pesimistou. A podle jakého klíče vlastně oddělíme iluze od snů, očekávání, představ, nadějí a plánů? Iluze, které, jak jsem se dočetla v mnoha článcích, mají téměř vulgární příchuť, jsou něčím zákeřným, už svojí podstatou, protože nepřinášejí nic, než zklamání a žádoucí by bylo jejich potracení, ještě v raném zárodku. A tady zopakuji svoji otázku "jak rozeznáte iluzi od snů a přání a představ a možná trošku přehnaných plánů"? Není to náhodou tak, že to, že iluze byla jen iluzí, zjistíme právě až tehdy, když ji ztratíme? Tady by se hodilo přísl...

Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco,...