Lucynka a hvězdy II

Devatenáct měsíců "běžel život okolo" bez vás. Stýskalo se mi. Stýskalo se mi. STÝSKALO SE MI!!! Ale teď,když jsem KONEČNĚ zase tady, mi najednou došla slova. Napsala jsem tři verze článku (poté, co jsem svůj nový přístup k internetu týden jenom obcházela jak hladový lev), dalších pár zavrhla, ještě než jsem vzala tužku do ruky a pak jsem s tím sekla a šla. Měla jsem na sebe šílený vztek, kolikrát za tu dobu jsem si ze srdce přála moct sednout ke klávesnici a "vyrazit mezi lidi, pokecat s přáteli" a teď.....vzduchoprázdno. Bylo mi v podstatě jasné, že hlavní je prostě začít a pak už se to poddá, ale s žádným z těch začátků jsem to nedokázala dotáhnout. A pak jsem si všimla tématu týdne (to, a pouze to, je mimochodem důvod proč můj první příspěvek témeř po dvou letech vyznívá poněkud... nenadějně) a....... a napsala básničku, která se paradoxně ani ve výpisu témat týdne neobjevila, asi jsem byla pryč moc dlouho a systém má zakázáno bavit se s cizinci. Každopádně, p...

Bojím se ztrát a bojím se i zisků, co život, peníz po penízku, sype do otevřených ran. Bojím se jít a bojím se i zůstat otálím ač znamená to ustlat, spát na prahu a s dveřmi dokořán. Děsím se samoty a děsím se i něhy počítám, když roztají sněhy, naději lehce spálí holomráz. Děsím se jasu a děsím se i tmy obchází, slídí jak mé dny strhla by na svou stranu snáz. Úzkosti, děsy ze všech stran táhnou sem jako mračna vran přesto já dýchám dál.

A navíc to možná někomu i přijde vhod. .....Ještě donedávna jsem netušila, že existuje diagnóza patologické shromažďování. Věděla jsem, že se občas, obzvlášť u starých lidí stává, že odmítají vyhodit i pytlík od mouky, pět let staré noviny, tkaničku do boty, nebo dokonce i odpadky, ale že je to oficiální choroba a ne zas až tak vzácná, to mě trošku vyděsilo, zase další černý puntík do mé anamnézy. .....Vždycky jsem měla k věcem vztah, co jsem si opravdu oblíbila, to byste tu někde pravděpodobně i našli, přinejmenším na půdě. Nemyslím ale, že bych byla někdy sklouzla pod tu pomyslnou hranici "normálního" křečka a stala se křečkem "patologickým". Až poslední dva roky se moje potenciální "choroba" začala nebezpečně rozjíždět. Začalo to ve chvíli, kdy jsem k vánocům dostala foťák. Vlastně hned dva, a hleďme první příznak - oba jsem si je nechala. Dlouhou dobu před tím jsem "strádala" , trpěla krutými abstinenčními příznaky a tak není divu, že už jen...

.....Tak odkud začít? To je asi celkem jedno, hlavně ale rychle. No, to zrovna není moje silná stránka, rychlost. Tak v rámci možností, stále ještě nepatrně omezených, se pokusím přibrzdit "život okolo běžící" , za kterým se tápavě plouhám a vyšetřit pár okamžiků na něco, co mi aspoň dělá radost, což se bohužel o většině činností (či spíš nečinností), událostí a vůbec o celém zlomku vesmíru, který mě právě obklopuje, říct nedá. .....Vlastně to celé je o hře na "slepou bábu" a parafrázi na známé přísloví "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek", v mém případě "co můžeš udělat ve tři čtvrtě na devět, neodkládej na devátou." Už jednou jsem chtěla novou ikonku uklidit do skladu a něco vám napsat, zabrouzdat si po vašich hájemstvích, "okouknout", co je kde nového a novějšího, jenže člověk míní ..... Opona se zatáhla ještě dřív, než se úplně zvedla. A protože se to v poslední době stalo téměř pravidlem, dostávám se do situace, kdy, když ...

Dlouho se neozývám, teď už ani nekomentuji, vlastně vás ani nečtu. A jelikož jsem z toho už sama nervní, nejspíš absťák, vytvořila jsem pro vás aspoň malé "návěstidlo", které jsem umístila do menu tak, aby bylo vidět na první pohled. Je to něco jako cedulka "Přijdu hned", pověšená na zamčených dveřích krámku, aby jimi zákazníci marně nelomcovali. Podobně jako ona kartička, nemá ani moje ikonka velkou vypovídací hodnotu, protože časové rozpětí slovíčka "hned" je stejně těžko odhadnutelné, jako trvání mojí "neviditelnosti", přesto si říkám, že aspoň budete vědět, že ač už se to nezdá, přece žiju. Tak prosím, to je ona: OBČAS NA VÁS NEVIDÍM, JAKO PRÁVĚ TEĎ. NEMŮŽU PSÁT, ANI SI U VÁS ČÍST, ALE JEN CO SE TO ZLEPŠÍ, DOŽENU TO. TAKŽE ŽÁDNÉ STRACHY, JSEM V POŘÁDKU . Dodatečně ji vkládám i do článku, neboť až zase "prokouknu", stáhnu ji z menu a schovám na příště. Přeji vám krásné jaro, odkládám lupu a odcházím tápat do reálného světa.

.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek. Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout. .....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout. A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc. .....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne. A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje. .....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela prak...

.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami. Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?" Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?" Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?" "Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?" "A proč je nemáš ráda?" "Ty bys je radši neslavila?" ....? ....? ....? Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila. S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obej...