Lucynka a hvězdy II

Dlouho se neozývám, teď už ani nekomentuji, vlastně vás ani nečtu. A jelikož jsem z toho už sama nervní, nejspíš absťák, vytvořila jsem pro vás aspoň malé "návěstidlo", které jsem umístila do menu tak, aby bylo vidět na první pohled. Je to něco jako cedulka "Přijdu hned", pověšená na zamčených dveřích krámku, aby jimi zákazníci marně nelomcovali. Podobně jako ona kartička, nemá ani moje ikonka velkou vypovídací hodnotu, protože časové rozpětí slovíčka "hned" je stejně těžko odhadnutelné, jako trvání mojí "neviditelnosti", přesto si říkám, že aspoň budete vědět, že ač už se to nezdá, přece žiju. Tak prosím, to je ona: OBČAS NA VÁS NEVIDÍM, JAKO PRÁVĚ TEĎ. NEMŮŽU PSÁT, ANI SI U VÁS ČÍST, ALE JEN CO SE TO ZLEPŠÍ, DOŽENU TO. TAKŽE ŽÁDNÉ STRACHY, JSEM V POŘÁDKU . Dodatečně ji vkládám i do článku, neboť až zase "prokouknu", stáhnu ji z menu a schovám na příště. Přeji vám krásné jaro, odkládám lupu a odcházím tápat do reálného světa.

.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek. Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout. .....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout. A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc. .....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne. A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje. .....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela prak...

.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami. Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?" Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?" Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?" "Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?" "A proč je nemáš ráda?" "Ty bys je radši neslavila?" ....? ....? ....? Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila. S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obej...

.....Malou koláží z letošních aprílových svátků jara vám všem přeji na poslední chvíli (jinak by totiž nebyly fotky na koláž) Veselé.... , ale ono je to tam vlastně napsané.

.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?". A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát. A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá. Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že? .....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já. Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy. Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupn...

.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí. Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné. A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv. Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil. Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná ...

.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé. Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky. K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom. Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo...