Lucynka a hvězdy II

.....Ano, je to tak. V mém životě se objevil nový muž. Přiznám se, že už vám to nějakou, poměrně dlouhou dobu tajím. Poprvé jsem o něm slyšela už (i když vlastně až) v březnu, jen jsem ještě netušila, že je to nový chlap na obzoru. Nechtěla jsem to zakřiknout a taky jsem to i já sama musela přijmout, vstřebat, nějak se s tím v sobě srovnat. A tak mi nezbývalo, než být za tajemnou. .....Přijato, vstřebáno, srovnáno, zkrátka, už nemám jediný důvod dál něco tajit a téma týdne mi přímo nahrává. Začátek. Nový začátek. Vlastně hned několik nových začátků. .....Jmenuje se Matias. Můj nový začátek. Začátek nové éry mého života. Přináší naději, úžas, radost, lásku, něhu, přináší nový smysl života. Přináší zmatek, vzrušení, novou náplň dní, spád, shon, novou náplň nocí, nový úsměv na tvář. Je báječný, má neuvěřitelné kouzlo a myslím, že jen málo žen, které ho uvidí, mi nezávidí. ..... Jmenuje se Matias, je mu jeden měsíc, narodil se Rézce a je to tedy můj vnuk. Vy, kdo sem zavítáte častěji, musí...

.....No, no, no, klid, hezky zvolna dýchat, já to vysvětlím. Na ten nápad mě přivedl v komentářích Malkiel , tedy, ne na ten s masáží, na ten druhý. Když jsem prý pořád tak zvědavá (to slovo mě dost vystihuje), kdo mi baští střechu nad hlavou, mám si prý založit účet u Google Analytics a budu vědět i co měli moji čtenáři k snídani ( no přeci perníček). .....Nejdřív jsem jen mávla rukou, ale semínko padlo na úrodnou půdu a když jsme zjistily, že je to gratis, řekly jsme si, já a moje zvědavost, nakonec, proč ne? Nebudu (nebo budu?) tady rozebírat, jak jsem se o registraci (naprosto primitivní) pokoušela marně tři dny, vzteky málem lezla po stěně a sežrala myš (taky málem), když se mi v požadovaném okýnku stále znovu a znovu objevoval jedovatě žlutý (ještě teď mi stoupá tlak) trojúhelník s černým vykřičníkem a výstrahou, že sledování nebylo, sakra, pořád ještě zjištěno. A pak, po té, co jsem několikrát zjistila, že já jsem blbec a pak, že i počítač je blbec, jsem konečně uviděla tu vytou...

.....Je to pár dní, co mi tak nějak neočekávaně (no, blbě jsem počítala) došly léky, kterými mě zásobuje můj milý, kouzelný dědeček psychiatr. Podle všech platných zákonů došly v pátek večer, v pondělí si vzal pan doktor, jako každý normální člověk (je hezké vědět, že vás léčí někdo normální) dovolenou a tak jsem k němu byla s přízrakem deprese v zádech nucena naklusat včera ráno. .....Cestou k autobusu jsem si všimla, že kolem mě cosi poletuje, párkrát jem uhnula hlavou, několikrát opatrně mávla rukou, poučena, že prudké pohyby mohou určité druhy hmyzu pořádně rozpálit a jelikož jsem pospíchala, nechala jsem ten neidentifikovatelný létající předmět být, snad v domění, že se zachová stejně. Teprve, když jsem dorazila na zastávku a přestala pospíchat, protože čekání a pospíchání se jaksi navzájem vylučují, zjistila jsem, že onen obtížný hmyz, vlastně není hmyz, ale Múzinka, nyní již také notně rozpálená mojí nevšímavostí. Sešit i propiska byly naštěstí na svém místě v kabelce a tak jsem...

.....Neříkám, že jsem zpátky, ale je to jen takové alibistické neříkání, pro případ, že by pak někdo podával protest, či stížnost na nízký výskyt slov na mém blogu, i přes to, že jsem opět "otevřela" krám. A tak to povím jinak : "Ano, jsem tady, ale máme prázdninový provoz". A neptejte se hned, co to znamená. Ve školách je to jasné, zvonec - konec, u tramvají, metra a naší dětské doktorky, je to provoz omezený a notně rozvolněný a u hradů, zámků, kempů a hotelů naopak plná sezóna. Tak si vyberte. Sama ještě nevím, jestli jsem spíš tramvaj nebo zámek. .....Je to hloupé, jeden na chvíli odejde a čím víc přemýšlí o návratu, tím se tento zdá být těžší, nebo složitější. Z jedné strany člověku něco našeptává, že už ani den nelze odkládat to úlevné ponoření se do vln blogových, pak si ale smočí palec, v mém případě spíš ukazováček a brrrr, studí to, není to ono, zatím. A tak čekám dál, zkouším, osměluji se a mezitím nabývám přesvědčení, že takhle to asi nepůjde, takhle pře...

.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene). V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna. Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, př...

.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec. "Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč. Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá. .....Vím,...

Stroj času mít, já nejspíš vím, kam zpátky v čase zamířím. Náš první pohled do očí, který jak jiskra přeskočí. A srdce přejde z chodu v cval. Ten první den já vrátím zpět, bude to pěkná řádka let, však pro stroj času, co to je? Má v jízdním řádu staletí, tak je tu velká naděje, že zpátky k tobě doletí. Těch dní by jistě bylo víc, jak nevynechat vůbec nic? Ten první večer, pátou noc a vší té hudby sladkou moc. A tance vášeň, žár i klid. A jízdu noční tramvají, kdy slíbil jsi mi potají, že už jen spolu napořád a jak i v dobrém, tak i zlém, budeme ruku v ruce stát, občas i tančit životem. Však, kdybych volbu měla jedinou, ta hodina, by byla hodinou, kdy odcházel jsi a byl jen sám, tu hodinu já zpátky dám. A budu s tebou, nenechám už čas, aby vzal mi v proudu dní tvůj pohled, pohled poslední. Má ruka bude v dlani tvé, mé rty řeknou, co měly říct, tvůj strach se v lásce rozplyne, já nepřála bych si nic víc.