schovka

.....Je to pár dní, co mi tak nějak neočekávaně (no, blbě jsem počítala) došly léky, kterými mě zásobuje můj milý, kouzelný dědeček psychiatr. Podle všech platných zákonů došly v pátek večer, v pondělí si vzal pan doktor, jako každý normální člověk (je hezké vědět, že vás léčí někdo normální) dovolenou a tak jsem k němu byla s přízrakem deprese v zádech nucena naklusat včera ráno.

.....Cestou k autobusu jsem si všimla, že kolem mě cosi poletuje, párkrát jem uhnula hlavou, několikrát opatrně mávla rukou, poučena, že prudké pohyby mohou určité druhy hmyzu pořádně rozpálit a jelikož jsem pospíchala, nechala jsem ten neidentifikovatelný létající předmět být, snad v domění, že se zachová stejně.

Teprve, když jsem dorazila na zastávku a přestala pospíchat, protože čekání a pospíchání se jaksi navzájem vylučují, zjistila jsem, že onen obtížný hmyz, vlastně není hmyz, ale Múzinka, nyní již také notně rozpálená mojí nevšímavostí. Sešit i propiska byly naštěstí na svém místě v kabelce a tak jsem je hned vytáhla, abych té ulítané chudince trošku snížila adrenalin. Posadila se mi udýchaně na rameno a donutila mě psát i v autobuse, což může mít u člověka postiženého kinetózou (a to já tedy jsem), nepříjemné až velmi nepříjemné důsledky.

Já naštěstí zůstala jen u těch nepříjemných, ale i tak byl tenhle článek vykoupen vykulenýma očima, když jsem se v pauzách, kdy se naštěstí musela nadechnout, snažila koukat ven, abych pozastavila bouřící se žaludek, slabostí a motáním při přechodu z jedné zastávky na druhou, pocitem, že kolem není vzduch, ale vákuum, které jak známo trpí katastrofálním nedostatkem kyslíku. Psala jsem i obtočená kolem madla v tramvaji, abych zjistila, že blbě mi není jen v motorových dopravních prostředcích, ale i v do té doby zcela bezproblémových vozech elektrických drah.

Luxus psychiatrovy čekárny mi bohužel nebyl poskytnut nadlouho, neboť pan doktor se s pacienty nepáral a zbavoval se jich v průměru do tří minut. Vzhledem k tomu, že přede mnou byli jen tři, můžete si snadno spočítat, že jsem, co by dup, zase seděla v tramvaji. Múzinka však byla neoblomná, povzbuzena třítýdení exotickou dovolenou, se jevila jako posedlá touhou po extrémních pracovních výkonech a odmítala posečkat, byť jen pár zastávek. Nakonec jsem byla donucena říct dost, lépe řečeno, můj žaludek hlásil možný brzký výskyt velmi nepříjemných důsledků a tak jsme nakonec, Múza, žaludek i já, skončili na lavičce v parku, dokud se ta poletuška, jak se lidově říká, nevykecala.

.....Ve spojitosti s nedávnými úpravami, které jsme doma prováděli, jsem si zase jednou hrála na schovávanou. Hra na schovku, kdo by jí neznal. A vsadím se, že znáte i její domácí verzi : "Jak bezpečně uložit cokoli, co je třeba spolehlivě najít ve chvíli, kdy je to potřeba."

Cha chá, tuhle hru hraju sama se sebou už léta a musím říct, že..., že...., že se mé výsledky, mé skóre nijak nezlepšuje, spíš naopak.

Copak, když jde třeba o řasenku, krémy, čokoládu......vidím otazníky ve vašich očích? Jo, jo, vidím. Jasně, takže vy jste doma neměli pubertální slečnu, která řasenku, co vám běžně vydrží celý rok, strčí do kabelky, když vyráží do víru velkoměsta, tam jí půjčí čtyřem kamarádkám a pátá si jí omylem odnese domů. A pak má ještě tu drzost přijít a "mamí, kam si dala tu řasenku, takhle nikam nemůžu?"

Krém na obličej, tak trošku proti vráskám, tak trošku, protože moc to zatím nepotřebuju a tak trošku, protože na hodně moc nemám penízky, v tomto případě nutno říct naštěstí, neboť mé dospívající mládě si vyleze po vykoupání z vany, sáhne po "nějakém" krému a když si chci svou zlehýnka vadnoucí pleť osvěžit troškou toho elixíru mládí, najdu už jen prázdný kelímek. Hřát mě může jen vědomí, že mé poupě, nejspíš ještě nějaký čas nebudou trápit zákeřné vrásky na zadku.

Čokoláda, chraň bůh ne pro mě, ale "kokino" pro dvou-tříleté děcko, které ho dostane jednou týdně a tudíž tyčinky plné mléka drží až vydrží. Nikoliv ovšem ve skříni na potraviny. K smrti vysílená sestra musí přeci okamžitě doplnit energii a zásobu vápníku, neboť její pubertální tělo je ve vývinu a pubertální mysli je fuk, že sežrala dvouleté sestřičce kokinka na týden, během dvou minut

A tak to jde dál a dál. Krémy mezi ponožkami, voňavka a dežo-dorán ve špajzu, řasenka pod polštářem, kokina za španělsko-českým slovníkem v knihovně. Jenže kdo si to má sakra všechno pamatovat?

Můj zatím poslední krém, byl nalezen po třičtvrtě roce, asi osm měsíců poté, co jsem se s ním vnitřně rozloučila v domění, že padl coby obět na oltář hladkého pozadí mé dcery, na naprosto "logickém" a "bezpečném" místě - v balíku nedopoužívaných plenek, které zůstaly viset v šatně na věšáku.

"Kóókííínóóó" řve jako o život mimčo s natlučeným kolenem a já lítám, sháním a u toho horečně přemýšlím, jestli puberťačka našla a sežrala, nebo jen mně zase odumřelo pár paměťových buněk, jako na potvoru zrovna ty, kde byl uložený poslední úkryt kokina.

.....To bychom měli za sebou prkotiny, pak jsou ještě věci důležité, předůležité, jako rodné listy, oddací list s nezbytnými překlady, pasy, očkovací průkazy, maturitní vysvědčení a jiné lahůdky, které jeden potřebuje sice jen občas , o to víc má ale času zapomenout, kam je tak spolehlivě ukryl. Dlouho jsem byla systematicky nesystematická a odolávala poučení se z vlastních chyb a stále znovu hledala to nej, nej místo, kde budou v bezpečí a přesto po ruce. Marně.

Když ale k mým a Rézčiným dokumentům začaly ještě přibývat manželovy, řekla jsem si dost, popřu v sobě náturu hledače pokladů a budu striktně úřední. Zakoupila jsem oku barevně lahodící šanon a stala se malou domácí úřednicí.

Pravda, ještě je co vychytávat, myslím, že mi sem tam uniká důležitost, či spíš nedůležitost některých dokumentů a schraňuji lecos. Nedávno jsem při hledání pracovních záznamů, našla informační letáček z porodnice, týkající se techniky kojení. No, Juli už skoro tři roky pije hranaté mléko od kolegyň kraviček, tak snad je na čase listinu vyřadit. I zakoupila jsem ještě jeden šanon a dokumenty, s prošlou dobou aktuálnosti, nostalgicky přeřadila.

Neplacené a tím i propadlé pojistky, záruční listy na přístroje, kterým už nepomůže ani svěcená voda, posudky z pedagogicko-psychologické poradny, kde mi každé dva roky překvapivě sdělují, že Rézka je stále dyslektik, stále dysgrafik a stále pomalá a nesoustředěná. Doklady o zaplacení všeho možného, od stáří dvou let a víc (tehdy to ještě nebývaly upomínky, tak se kochám prvotisky složenek), i již výše zmíněný návod na výživu novorozeného savce. To všechno se hambatě povaluje v průhledných košilkách nového šanonu a dokládá, že i zarytý zmatkář může dojít nápravy.

.....Smutnou pochvalou pro mě bylo, když úřednice na správě sociálního zabezpečení, kde jsem žádala o vdovský a sirotčí důchod, obdivně pronesla, že už dlouho neviděla, aby měl někdo takový pořádek v pracovních dokladech manžela. Pro mě to byla přirozená nezbytnost, když je váš partner cizinec (a, sorry, chlap k tomu), pak zcela automaticky veškerá úřední, oficiální a písemná jednání, vyřizování a doklady, padají na vaši hlavu a nikdo se neptá, jestli umíte vyplnit složenku, nebo daňové přiznání, důležité je jen to, že umíte česky.

.....Jasně, i u nás doma mají některé věci své pevné místo, kliky u dveří, ústřední topení, většina velkých kusů nábytku, ale třeba i toaletní papír, ten zásadně míváme na záchodě, mýdlo na umyvadle, knihy v ...., no to nebyl dobrý příklad, knihy kam se podíváš. Pár dalších věcí by se ještě našlo, ale jinak jsme poměrně neortodoxní a chováme se trošku jako veverky na podzim. Stejně, jako každý oříšek může být hned na několika různých místech, u nás tatáž věc, může být prakticky kdekoli, v prostoru uvnitř obvodových zdí. Má sice své hlavní stanoviště, kde se vyskytuje převážnou dobu, či v převážném množství, ale pak je tu spousta výjimek a provozních opatření a výluk a vůbec, kdo hledá, najde, otázkou zůstává jen kdy.

Co se týká dokladů a dokumentů, tam jsem se opravdu zlepšila, v ostatních oblastech jsou mé výsledky nepoměrně slabší, zvlášť co se týká takzvaného sezóního zboží. Vánoční výzdoba a formičky na cukroví například, Rézčina souprava na zdobení kraslic, odšťavňovač, nafukovací rukávky, sluneční brýle, deštníky, louskáček na ořechy a spousta jiných.

Někdy mi ale dají zabrat i věci takřka denní potřeby, u nás třeba sirup proti kašli, má své místo na ledničce, ale s jarem a příležitostí odjet na chatu se stěhuje do cestovní tašky, aby náhodou nezůstal v Praze když se všichni ostatní ozdravují na čerstvém vzduchu. Problém ovšem nastává, když se s námi odmítne vrátit a zapomene mi to oznámit, já tu pak ve dvě v noci, když mě probudí známé chrchlavo drásavé zvuky, rozespalá prohrabávám tři nevybalené tašky, abych pak rezignovaně otevřela rezervní balení a ráno našla igelitku s léky vedle igelitky se špinavým prádlem v koupelně, kam jsem jí naprosto bezmyšlenkovitě donesla, jen proto, že obě byly stejné. No dobrá, tak se teda vrátil , ale stejně nic neřekl.

Tak i moje problémy často vznikají, dělám věci bezmyšlenkovitě, automaticky a .....blbě.

Pak nezbývá, než :"Deset, dvacet.........devadesát, sto, před pikolou za pikolou .......úúúž důůů".