Přímý přenos z pusta prázdna

.....Neříkám, že jsem zpátky, ale je to jen takové alibistické neříkání, pro případ, že by pak někdo podával protest, či stížnost na nízký výskyt slov na mém blogu, i přes to, že jsem opět "otevřela" krám.

A tak to povím jinak : "Ano, jsem tady, ale máme prázdninový provoz". A neptejte se hned, co to znamená. Ve školách je to jasné, zvonec - konec, u tramvají, metra a naší dětské doktorky, je to provoz omezený a notně rozvolněný a u hradů, zámků, kempů a hotelů naopak plná sezóna. Tak si vyberte. Sama ještě nevím, jestli jsem spíš tramvaj nebo zámek.

.....Je to hloupé, jeden na chvíli odejde a čím víc přemýšlí o návratu, tím se tento zdá být těžší, nebo složitější. Z jedné strany člověku něco našeptává, že už ani den nelze odkládat to úlevné ponoření se do vln blogových, pak si ale smočí palec, v mém případě spíš ukazováček a brrrr, studí to, není to ono, zatím.

A tak čekám dál, zkouším, osměluji se a mezitím nabývám přesvědčení, že takhle to asi nepůjde, takhle přes mělčinu. Bude to chtít obejít z druhé strany a bez velkého rozmýšlení se vrhnout přímo do hloubky. A tak skáču, nedělám si iluze, že by to napoprvé za něco stálo, ale jak se jednou namočím, už to snad půjde.

Vymyslela jsem si přímo pro tuto příležitost i novou rubriku, aby bylo každému hned jasné s jakým textem bude mít tu čest. Beze smyslu, bez pointy, přímý přenos mozek- prsty- klávesnice, žádná příprava, žádné šlechtění a taky žádná sláva. Ale úleva, to ano, rozhodně pro mě, mám konečně za sebou to několikadenní obcházení kolem horké kaše.

.....Možná to zbytečně komplikuji, určitě, ne možná, ale za prvé, to jsem celá já a za druhé, jsem jaksi vykolejená, rozpolcená a mimo a to nad rámec svých běžných vykolejení a rozpolcení. Těžko, přetěžko, kočíruji své emoce, smích i pláč, nadšení i zoufalství. Když vás přepadne štěstí uprostřed neštěstí, někdy to bývá náročné. Já mám ráda věci, situace i pocity roztříděné, hrách na misku, čočku do ošatky, ideální Popelka.

Ony to tak prý Panny rády mívají, jedna z mála věcí, která na mě sedí. Pořádkumilovná, to rozhodně, jen realizace poněkud pokulhává, což by se pravé Panně nestalo, zdravý životní styl mám v malíčku, bohužel, jen tam, skutek utek a tak dál a dál, bořím mýty o úpravných a úklidu milovných, zdravě žijících, štíhlounkých a co já vím jakých ještě, Panenkách.

Kam jsem se to zase ........ dostala? Jo, roztříděné - ano mám ráda jasno a právě proto je mi zřejmě po většinu života odpíráno. Ale co je moc, je moc. Smích skrze slzy, jak v ruské klasice a slzy skrze smích. A pocit provinění? Ani ne, spíš lítosti, lítosti a smutné, marné touhy.

O čem to tu píšu? Tak to dopadá, když se člověk trochu nahlas zamyslí a necenzuruje. Já vím, těžko mi rozumět, když nenapíšu jasně a stručně oč jde. Ale napíšu, jen ne teď, to bych porušila podmínku rubriky - bez pointy. Ne vážně, to je téma, které musím promyslet, ještě chvilinku si ho hýčkat a tutlat a zažít.

Je krásná noc, po dlouhé době jsem neupadla do "bezvědomí" už těsně po desáté, únavou, přemírou vjemů a emocí (a to jsem normálně čistokrevná sova, noční pták), ani to roztrojování mi nedělalo nejlíp, ale pomalu už zase vystačím s jediným provedením.

Mám ráda noc,

co je jak šitá na míru

z černého papíru

a nebo ze sametu.

Miluju tmu

v peří havranů,

je stvořená jen pro víru

v bílý den.

.....Ta trocha poezie snad nikoho nezabije. Doufám. Nerada přicházím o čtenáře, zvlášť ne vlastní vinou.

Kdybyste mě tak viděli, ty proluky mezi větami, ba i slovy, zírání do prázdna, nebo do tmy, lovení myšlenek holou rukou, jsou kluzké jak úhoři, ne a ne se nechat polapit.

A co už mi taky leze na mozek, je to letadlo do Paříže, které se mi tady vnucuje, že mě vezme na nákupy, když chytím voskový proužek za správný konec- ach jo.

Říká se v nejlepším přestat, ale to jsem asi neměla vůbec začínat, nebo si na konec musím ještě dlouho počkat, neboť něco, co by se, byť vzdáleně, dalo nazvat nejlepším, se zatím nevyskytlo. A tak nezbývá než skončit v nejhorším, to jest v situaci, kdy každá další myšlenka je víc a víc nakažena banalitou, proti níž zatím nebyl nalezen účinný lék.

.....Teď jsem v pokušení všechno smazat, ale to by znamenalo, že podobné "trápení" by se jen odložilo a tím možná i vzrostlo. A tak, i vzhledem k tomu, že varování je umístěno jak v názvu rubriky, tak i v názvu článku a každý může kdykoliv svobodně odejít, použiji tuto..., tento..., tohle...blábolení, jako otužovací a osmělovací akt znovuvstoupení na scénu.

A pevně doufám, že pro osmělení bude stačit a propříště už budu při smyslech a s pointou.