Lucynka a hvězdy II

.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?". A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát. A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá. Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že? .....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já. Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy. Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupn...

.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí. Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné. A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv. Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil. Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná ...

.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé. Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky. K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom. Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo...

.....Moji zlatí, stříbrní, bronzoví, ba i vy, z masa a kostí (doufám, že jsem nikoho nevynechala). Za okny je sice krásný den, září slunce a obloha je modrá.... ačkoliv, měla bych si uvědomit, že nesedím s kamarádkou u kafíčka, ani netelefonuju se sousedkou z konce ulice, a že za vašimi okny možná prší, nebo dokonce sněží a slunce svítí shora na silnou šedou vrstvu mraků, které k vám propustí jen kalný zlomek denního světla. Takže, ať už je za okny cokoliv, podstatné je, že je stále zima, která, netuším proč, je vždycky mnohem delší, než jaro i s létem dohromady. Zřejmě optický klam, způsobený zimní neměnnou fasádou, v lepším případě bílou, v horším špinavě šedou, případně celou "paletou odstínů" mezi tím - brrr. .....Každopádně, jako milovník černobílé fotografie, bych vlastně zimu měla mít v lásce a fotit od rána do večera, opak je však pravdou, moje složky nazvané leden, únor ......... zejí prázdnotou a i kdybych období od listopadu do března shrnula do jedné jediné, stejn...

Vezmu si s sebou vítr pod křídla rackům přiletí-li. Vezmu si s sebou příboj, co za úplňku vždycky sílí. Vezmu si s sebou plamen jenž v srdci plaše hoří. Vezmu si s sebou dlaně, do dlaní soli ze všech moří. Vezmu si s sebou sen, ten sen, co líbá tvými ústy -a jestli tohle smím si vzít- můj pustý ostrov nebude už pustý.

.....K čemu mnoho řečí, těžko vám popřeju něco, co už vám nepopřál někdo jiný. Tak si prostě užijte Vánoce ke své spokojenosti, svým vlastním způsobem a nebojte se radost nejen rozdávat, ale i přijímat.

.....Jsou tak malé, bezbranné, kouzelné, sladké, dojemné, roztomilé, šikovné, úžasné, zvídavé, láskyplné i láskyhodné ty naše děti. Pár let se nad nimi rozplýváme, usmíváme, dmeme pýchou, sem tam i nějakou tu slzu zatlačíme, dojetím přemoženi, až najednou přichvátá pramáti příroda se svým danajským darem - pytlem, vakem, sakem, či v čem to vláčí, plným hormonů a naše zlatíčka se takřka přes noc promění na věčně nespokojené, nasupené, nespolehlivé, labilní, negativní, drzé, nezodpovědné, depresivně (s vámi) maniakální (s přáteli), uhrovité bytosti bez vlastního příjmu, zato s vlastními, zcela jasnými názory na své potřeby, práva, módu, hudbu, životní styl, psychotropní látky, školní docházku a především na vás. Jako "moudří" rodiče jste na něco takového ovšem připraveni a víte (po pár letech alespoň doufáte), že kdesi v nedohlednu, pokud vás mezitím nezradí oběhový systém, se se svým dítětem znovu šťastně shledáte jako rovnocení zodpovědní dospělí partneři. .....Jsem ve fázi č...