Kdybys byla můj manžel aneb jak se rozvést s vlastní dcerou???

.....Jsou tak malé, bezbranné, kouzelné, sladké, dojemné, roztomilé, šikovné, úžasné, zvídavé, láskyplné i láskyhodné ty naše děti.

Pár let se nad nimi rozplýváme, usmíváme, dmeme pýchou, sem tam i nějakou tu slzu zatlačíme, dojetím přemoženi, až najednou přichvátá pramáti příroda se svým danajským darem - pytlem, vakem, sakem, či v čem to vláčí, plným hormonů a naše zlatíčka se takřka přes noc promění na věčně nespokojené, nasupené, nespolehlivé, labilní, negativní, drzé, nezodpovědné, depresivně (s vámi) maniakální (s přáteli), uhrovité bytosti bez vlastního příjmu, zato s vlastními, zcela jasnými názory na své potřeby, práva, módu, hudbu, životní styl, psychotropní látky, školní docházku a především na vás.

Jako "moudří" rodiče jste na něco takového ovšem připraveni a víte (po pár letech alespoň doufáte), že kdesi v nedohlednu, pokud vás mezitím nezradí oběhový systém, se se svým dítětem znovu šťastně shledáte jako rovnocení zodpovědní dospělí partneři.

.....Jsem ve fázi čekání, nedohledno za mnou, nedohledno přede mnou, a pomalu ztrácím trpělivost.

Loni už to vypadalo tak slibně, měla jsem dvě děti, předškolačku a dospělou dceru a jako bonus vnoučka, jenže rok se překulil a já mám najednou děti tři - batole, prvňáčka a "znovupuberťačku" se všemi poznávacími znaky, snad krom té uhrovitosti, které jsem uvedla o pár řádek výš a ještě nějakými navíc, ty jsou dány především jejím o něco vyšším věkem a tudíž její naprostou "nezávislostí" a nepochybným právem žít si po svém, padni komu padni, které beze zbytku využívá.

Asi dělám něco špatně, možná dělám špatně všechno, ale momentálně se cítím dost bezradná a taky velmi unavená a taky pořádně naštvaná.

Jak říkám, být to můj manžel, rozvod je na spadnutí, nebo alespoň odluka, sice ne od lože, ale od stolu určitě a taky od ledničky, pračky, televize a mojí peněženky.

Ačkoliv, mohlo by se zdát, že se spravedlivě dělíme, já mám na starosti sporák, pračku a dřez, ona televizi, počítač a ledničku, tu ovšem pouze ve spojitosti s luxováním, přičemž luxování spojené s vysavačem je prozměnu moje výsada. Zkrátka, skoro půl na půl, přesto ve mně hlodá červík podezření, že to není úplně to, co jsem od soužití s dospělou dcerou očekávala.

.....A že mám děti tři? Tak to je už jen důsledek toho všeho, puberťačky mívají zpravidla jiné zájmy než plínky, kašičky a paci pacičky.

Z role mámy se Rézka tak nějak nenápadně posunula do role sice velmi milující, ale ne příliš pečující "sestry".

A můj titul mladá babička se pomalu, ale jistě svým obsahem přetavil do významu postarší "maminka".

Řešení? Neznám.

Situace se mění týden od týdne a já naprosto netuším, kde až to skončí, kam až dojdeme v téhle hře na škatulata hejbejte se. Jako by opravdu Rézka zařadila zpátečku a postupně se vracela proti proudu času až do doby před tím, než jsem se o svém, tehdy potenciálním, vnoučkovi dozvěděla, do doby, kdy v jejím chování neexistovaly hranice a v mých očekáváních už neexistoval optimismus.

Je strašně těžké uvědomit si, že na své dítě nemáte sebemenší vliv, ale současně ho nemůžete odstřihnout a dělat jako by nebylo.

Je ještě těžší zjistit, že ke svému dítěti můžete cítit i úplně jiné city než je láska, city z opačného pólu spektra.

Že si nemůžete pomoct, nepotlačíte je, ale zároveň si je vyčítáte, trápíte se, brečíte po nocích, vztekáte se přes den, ale není ve vaší moci s tím cokoliv udělat.

Perou se ve mně pocity viny se zklamáním, snaha o porozumění s neschopností tolerovat činy, které jsou už daleko přes čáru, touha po klidném soužití s potřebou nebýt už za vola.

Není lehké o tom psát, ale není o nic lehčí s tím být sama.

Je to balvan ležící v cestě mojí sdílnosti. Ta věčně vštěpovaná snaha sníst doma to, co se tam uvařilo mě ničí, protože to znamená se neustále přetvařovat, předstírat, jak je všechno báječné, bezproblémové a všeobecně růžové. A to pak radši neříkám nic, protože je to snažší, než se křivě usmívat a slyšet vlastní slova skřípat falší.

.....Takže dost, takhle to u nás prostě je a já už jsem se natrápila dost na to, abych se ještě užírala tím, že o tom nemám komu říct a že bych se ještě měla stydět, že něco takového musím řešit.

Je mi líto, že to nemůžu probírat s rodiči, ale minimálně někteří to jistě pochopíte, vztahy jsou zkrátka nastaveny v můj neprospěch a ač jim vděčím za mnohé, nemůžu říct, že by mi ten pocit byl moc příjemný. Mnohem raději bych byla jejich "věřitelem" než "dlužníkem", bez jakýchkoliv nároků samozřejmě, jen pro pocit, že nejsem bezvýchodně závislá bez možnosti vracet.

.....Mám ve svém věku vlastně docela štěstí, že je pro mě péče o mimčo jen lehce oprášenou záležitostí, taky bych mohla být ve stavu, kdy jsem poslední exemplář držela v náručí před dvaceti lety, kdy si sotva vzpomenu jak a na co to vlastně funguje a kdy mě každý miminčí problém naprosto vykolejí.

S Juli mám praxi stále ještě v malíčku, jsou tu jen některá nepatrná specifika, jako například pan Pinďa Houdini. Toho jsem u holek fakt řešit nemusela. Ať obleču mrňouskovi na spaní cokoliv od pyžamka, přes body až po kombinézku, pan Piňda ráno kouká z plenky, ať už horem nebo bokem, a postel vypadá jak po zásahu hasičů.

Jako správný eskamotér nevyzradí jak to dělá, kombinézu se zipem na zádech má oblečenou, plenu nasazenou a přesto kropí jak o závod.

Tímto prosím maminky chlapečků o radu, existuje li nějaký tajný postup, který mně, jako matce devčátek, zůstal utajen, sem s ním, než zavařím pračku věčným vyvářením mokrých prostěradel, povlaků, dek i polštářů.

To, že se v naší, jinak nehorázně rozežrané rodině, zčistajasna zjevil jedinec, který po první, a pokud se ještě vůbec vrátí, i po každé další lžičce doslova zdrhá od stolu, to už beru jen jako rozvernou hříčku přírody a neřeším případnou smrtelnou podvýživu, fatální avitaminózu, či totální nedostatek stopových prvků v slepé víře, že každý živý organismus má zakódovaný pud sebezáchovy a dobrovolně hlady nezemře. Co mi taky jiného zbývá, vždycky jsem talíře před dětmi musela spíš hlídat, tak se na svá kolena ve středním věku nebudu učit krmit našeho malého atleta násilím.

Jeden z mála záběrů, kde Máťa a lžička vypadají jako kamarádi

Vlastně jsem nevěděla do které rubriky tenhle článek zařadit, jestli "Máma na baterky", nebo "Fakt babička?", ale ono je to nakonec fuk, stejně teď funguju jako dva v jednom.

To se nám ty ledy mlčení lámou, co? Snad to ještě chvíli vydrží.