Lucynka a hvězdy II

Rok, co odchází vzal mi úsměv. Rok, co odchází vzal mi víru. Rok, co odchází vzal mi pět let života, říkají mé nové vrásky. Rok, co odchází teď dodýchává. A v temnotách přede mnou, se poprvé nadechne ten nový. A už teď jde z něj strach. Já vím, já vím, zní to ... depresivně? Poraženecky? Beznadějně? Nemám z toho radost, ale teď je to moje realita. Přesto přeju všem, sebe nevyjímaje, ten nejlepší možný rok 2011.

Jak rozlévá se Samota, ta temná kaluž Žalu, tak Strach si kreslí po stěnách, prsty má šedé , samý prach, mé srdce mění v skálu. Mrtvému Tichu vadí dech, tak svírá ho a úží, choulím se hlouběj do křesla, noc ještě ke dnu neklesla, ještě mi něco dluží. Už Chlad mě žádá o ruku, jak toužím říci ANO, a podle volby náhodné teď jenom Osud rozhodne, zda vůbec přijde ráno.

Do mého srdce vpad, jak vítr bouřlivák nadělal spoušť a byl hned pryč. Než stačili zapálit připravenou svíci, než zakryli okna malou záclonkou, než poklekli a pomodlili se, bouře ztichla a zase bylo pusto.

.....Děkuji všem, kteří mi pomohli stvořit mé malé, prosté dílko, neboť jsem až doposud byla přesvědčena, že toto téma vynechám, avšak vy (vy víte kdo) jste mi poskytli inspiraci, kterou prostě nebylo možné ignorovat. Ještě jednou díky. Déjá vu, déjá vu, to téma už mě nebaví, už mě z toho bolí hlava jak tu každý k dobru dává, co, kdy a kde o tom čet, opakují jen pár vět. Já to zažil a ty taky jaké pak s tím saky paky a tak dnes i Deža ví, co to je mít déjá vu. Ještě nepatrnou poznámečku, to zvláštní, cize znějící slovní spojení v úvodu a samozřejmě i v závěru básně čtěte prosím deža ví, tedy stejně jako Deža ví, ono by se mi to pak nerýmovalo. DÍK.

Sama jak v duši, tak i v posteli, šťastná, že sama, přitom sama neúplná, po vlně úlevy pak přijde smutku vlna a moje touhy rozdělí. Ta první k tobě ruce vzpíná a touží vrátit zpátky čas, ta druhá snadno zapomíná, jak něžně hladíval tvůj hlas. Až bude jedna, z téhle touhy dvojí, chci tě zas přijímat ...

.....Jsou to dnes tři týdny, co jsem poprvé pustila své já do virtuálního světa prostřednictvím tohoto blogu. A teď se nějak nemůžu pohnout z místa. Ono totiž, (rozumněj mé já) se v něm trošičku ztratilo. Nebo se toulá. Brouzdá z blogu na blog, pozoruje, srovnává, nasává atmosféru, tu žasne, tu se děsí a začíná pochybovat a zvažovat. Je tu hodně dobrých autorů, někdy se začtu tak, že mě v té chvíli vlastní psaní ani nezajímá. Jsou skvělí, jsou vtipní, jsou originální a mě přepadá úzkost. Pak je tu spousta autorů horších, nebo ještě horších a taky veliká skupina lidí, které ani nelze nazvat autory, protože jejich tvorba, vlastně vůbec není "jejich" tvorbou. A přesto i oni, jsou ve většině případů dál než já, přinejmenším v technické stránce designu ( co na tom, že je blikající a plný obrázků hvězd a hvězdiček, oni je tam zvládli dát, což je rozhodně nad mé technické schopnosti). .....A zase se dostávám k té úzkosti, má to smysl dávat se všanc, tvořit na pranýři a když už ano, ...

.....Tak tu ve tři v noci sedím, mžourám a hlavně hlídám. Hlídám tu svojí prďolku nešťastnou, která byla ve školce přesně celé dva dny a prásk ho, už v tom zase lítáme. Už když jsem pro ni dorazila, kňourala, že jí bolí za krkem a hlavička a nožičky. Vydrželo jí to celou cestu domů. A ačkoli by doma normálně nejradši pobíhala nahatá, dneska za mnou přišla, že je jí zima. No tak pod deku, za chvíli horko, takže teploměr, áá 39.1, dítě jak kus hadru, pofňukává, bolí za krkem, bolí hlavička, bolí všechno, je mi strááášně špatně (komu by taky nebylo, s takovou teplotou ). Ordinuji sirup proti teplotě, bolí hlavička, bolí za krčkem, špááátně. .....A jak to tak dokola poslouchám, někde vzadu v hlavě mi varovně zacinká, tohle mi něco říká, to znám, sakra, jasně- nechci děsit sama sebe, ale přesto se mi v tu chvíli neudělá nejlépe. Už sedím u počítače a do vyhledávače zadávám meningitida příznaky a už se to na mě hrne - vysoká teplota, bolesti hlavy, bolest a ztuhnutí šíje, nevolnost a už je ...