Léto, léto mý....je fuč.

.....Jo, jistě, já vím, že v září léto ještě není tak docela astronomicky fuč, leč nevím jak vy, ale já už od školních dob považuju září za podzimní měsíc, pěkný, ale podzimní, maximálně snad baboletní.

Začíná škola, sklizeň brambor, podzimní deprese z úbytku světla, hlavní televizní sezóna, období burčáku, na horách sněžit, po údolích se povalují lenivé mlhy a v superhyperkrámech naženou do regálů anděly a čerty a ve skladu oprašují vánoční výzdobu.

.....Můj vztah k podzimu (září nevyjímaje) je velmi velice rozporuplný a barevný, jako ostatně podzim sám.

Ale o tom někdy jindy, já bych teď ráda zavřela oči, vlastně bude stačit jedno, neboť s tím levým je to zase na levačku a stejně skoro nic nevidí, a vrátila se k létu, k měsícům, které ač jsou z nejdelších v roce, nejrychleji utíkají.

A ještě k tomu kalendáři, aby to létu nebylo líto, že jsem ho okradla o září, musím se přiznat, že moje představa ročních období je celkově o měsíc posunutá, takže červen je pro mě létem, zima mi končí v únoru a prosinec rozhodně nepovažuji za podzimní měsíc (no napadlo vás někdy, že Mikuláš chodí na podzim, nebo že Vánoce začínají pouhé tři dny po jeho konci?) už jen jeho jméno ve mně budí mrazivou představu sněhových vloček vířících v krátkých dnech a nekonečných nocích a křupání sněhu pod nohama a rampouchy a .............a dost, zpátky k létu.

.....Po dlouhých třech letech, kdy jsem venku strávila maximálně týden v kuse, se mi konečně poštěstilo být celých šest týdnů na chatě, s malou pauzičkou, ale přece. Už jsem tu párkrát zmiňovala, že k tomu místu mám naprosto nekritický a sentimentální vztah a po všech těch kotrmelcích, které mi život v posledních letech přichystal, je to asi jediné místo, kde se dokážu cítit opravdu šťastná, alespoň chvílemi a v náznacích. Není tedy divu, že teď prožívám nepříjemné vystřízlivění a rozčarování z návratu ke všedním dnům. Připadám si tu jako v kleci a vyhlídka na dalších deset měsíců mě docela děsí. Na druhou stranu mám se celou tu dobu na co těšit, těšit a doufat, že to znovu vyjde aspoň tak báječně, jako letos.

.....Jinak mojí přítomností v lůně přírody a nepřítomností na síti lze vysvětlit i moji absenci tady a u vás, ale mám ještě jeden důvod, proč se tu možná nebudu vyskytovat tak často, jak bych ráda. Jsou jím moje oči. V poslední době dost zlobí, na levé oko s malými přestávkami prakticky nevidím už od června a pravé se bohužel rozhodlo stávkovat taky, občas mi v něm praskne cévka, krev se vyleje do prostoru, který bývá normálně vyplněn sklivcem, po operaci už jen tekutinou, ta se zakalí a podle množství krve nastává různě dlouhá doba temna, zhruba týden, někdy i dva, "vidím" jen světlo a stín, nebo obrysy velkých předmětů, pak se zakalení začne vstřebávat a svět se pomalu začne vynořovat z mlhy, ovšem dalších čtrnáct dní čekám, než se mi podaří znovu rozluštit psané písmo. Někdy to má rychlejší průběh, ale vždycky mě to znovu naplní strachem a beznadějí, nevím ani kdy to přijde, ani jak dlouho to potrvá, někdy praskne nová cévka dřív, než se oko stihne vzpamatovat z té předchozí (na to je expert mé levé oko), jen vím, že mě to vždycky znehybní, nemůžu nic a přesto musím fungovat.

.....Měla jsem "štěstí", že to nejhorší mě potkalo ještě na chatě, tam se zvládnu orientovat i téměř poslepu, nákupy mi stejně vozili sousedi, tak jediný problém byl uvařit, aniž bych přišla o prsty, opařila se, či podpálila dům.

No, vlastně ještě jeden problém, co mám sakra celé dny dělat, nic nepřečtu, psát taky nemůžu, protože nevidím kam píšu, nerozeznám popsaný list od prázdného, na zahradě bych poznala leda tak kopřivu ( po hmatu), jinak je všechno jedna velká nazelenalá plocha, která umí být nečekaně zákeřná, když skrze ni "chvátám", však vy víte kam.

Řezat, nebo nedejbože štípat dříví je pro mě v tomhle stavu ekvivalent nejšílenějších adrenalinových sportů a vzhledem k tomu, že nevidím ani mobil, natož na mobil pro vyslání SOS, i hazard se životem.

"Sledování" televize s vynecháním obrazu ztrácí přinejmenším z poloviny svůj půvab, co z poloviny, je to otrava. A tak sedíte, koukáte ( a nevidíte) do blba a hlavou se vám honí myšlenky, co když to tak jednou bude napořád, sem tam si vrazíte ruku před oči, jestli už uvidíte prsty, ale houby vidíte, jen stín, tmavý flek, nic víc. Dny se zdají být nekonečné v tom nicnedělání a čekání na světlo.

Ale jak říkám, na chatě to vlastně ještě šlo, jako bych měla absolutní dovolenou, Juli stejně celý den lítala venku a domů se přišla jen najíst a vyspat a v jídle je nenáročná, chleba s něčím nebo špagety, to jsem zvládala i ten první, nejhorší týden.

.....Úplně jiná situace by nastala, kdyby se totéž zopakovalo teď, když už jsme v Praze a Juli chodí do školy. Školu máme docela daleko, cestou dvě nebezpečné křižovatky bez světel, pak autobus a znovu křižovatka, rozhodně nejsem připravená pouštět jí samotnou. Ovšem když nevidím, tak nevidím ani ta auta, ani autobus, natož jeho číslo, nevidím nic, co nemám přímo před nosem a ani pak nepoznám, co to vlastně je. Ve finále by to vypadalo tak, že do školy by Juli vedla mě a ne já ji a cestou zpátky by mě při přecházení rozmáznul náklaďák.

A to nemluvím o tom, jak beznadějné je, když vaše ratolest, která má uvolňovat zápěstí pomocí kroužků kroužků kroužků, dělá sveřepě špičaté šišky šišky šišky a vy jen kývete hlavou, protože vidíte kulový. A když konečně prozřete, najdete u těch šišek červený otazník. "Víte paní učitelko, já na ty domácí úkoly, sem tam, tak tři týdny neuvidím". Nezní to jako dost blbá výmluva, na rodiče?

Ostatně, lidi jsou zvyklí na setrvalý stav, když nevidí - dobrá, vidí špatně - dobrá, ale co to je - někdy vidí normálně, někdy špatně a někdy vůbec, a nevymýšlí si ona tak trochu?

A co si teprve myslí sousedi, obyčejně je zdravím podstatně dřív, než se míjíme, ale pak přijde chvíle, kdy můj mozek nezvládne z toho mála informací, co mu oči pošlou, vyhodnotit nic , co je v pohybu (pokud nevidím ani to, co stojí, už sama ani nevycházím), museli bychom zastavit, já bych se pozorně zadívala, snad rozpoznala známou tvář a potom hezky slušně pozdravila, to se ovšem nestane a tak mě, při míjení se, pozdraví oni, ovšem už lehce pohoršeným tónem, neboť jsou o generaci či dvě starší a já dělám, jako že je nevidím. Vysvětlovat, že je opravdu nevidím, lépe řečeno nepoznávám, je marné, vždyť ještě předevčírem jsem je viděla, tak co? Navíc nenosím ani brýle, které jsou automaticky spojovány se zrakovými obtížemi, takže zkrátka musím vidět dobře a jenom zamlouvám svoji nevychovanost, nebo ještě hůř, svoje podivínství. Ti nejbližší samozřejmě vědí, že mám problémy, ale i oni by nejspíš byli víc v obraze, kdybych na krku nosila velkou ceduli: "OMLOUVÁM SE, DNES NEVIDÍM." ušetřilo by mi to spoustu nedorozumění a trapných momentů.

.....Zatím jsem od začátku školy měla jen dvě menší....jak tomu mám vlastně říkat, epizody, nehody, příhody, nepříjemnosti? Už vím, zatmění, to zní aspoň trošku hezky. Takže dvě menší zatmění, kdy jsem sice nic nepřečetla, ale ven jsem se odvážila, když nebylo zbytí, i teď se na monitor dívám přes zbytky šedočerných cárů a clonu padajících "sazí", ale když si trochu zvětším stránku, písmenka už skrz tu mlhu prorazí.

Tahle moje zatmění budou asi ještě zajímavým zdrojem příhod, pokud se ovšem vždycky znovu vyjasní, abych mohla svoje myšlenky, potmě pěstované, převést do viditelné podoby.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, nevěřím tomu sice bezvýhradně, ale i na tom mém nestandardním (ne)vidění se něco zajímavého našlo - viděla jsem ještě malinko hůř nšž teď a snažila jsem se prohlížet fotky, kterých jsem za prázdniny nacvakala tolik, že se mi z toho bouří počítač. A jak jsem tak nakrucovala hlavu okolo monitoru, abych viděla co nejlíp, dostala jsem se do úhlu, ze kterého jsem najednou viděla fotky trojrozměrně. Netuším, co přesně tu 3D projekci způsobilo, ale zkusím na tom zapracovat a za chvíli můžu koukat ve 3D i na telku, pokud jí zrovna nebudu poslouchat jako rozhlas.

Ale já tu melu o zatměních a léto je zatím vážně fuč. Ale, když už jsem fotila jak šílená a zavařila si dočista disk C, až volal o pomoc, nečekejte, že těm fotkám uniknete, i když ve 3D je teda asi neuvidíte, na to mám patent jen já.

Pro začátek jen taková letní směs, bez zbytečných komentářů.

.....No a teď, když jsem se vymotala z hektických začátků školní docházky, rozčarování nad příchodem podzimu (tady mám ještě značné rezervy) a hlavně šedavých mlh ve svých očích, těším se, že si udělám výlet za hranice všedních dnů, totiž k vám, a učtu se k ....no, k smrti snad zrovna ne, ale do lehkého bezvědomí to risknu.