Fragmenty

.....Tuhle slátaninu jsem začala psát už v úterý, ale nějak jsem nebyla schopná ji dotáhnout na první pokus, pak se mi do toho ještě vnutila mnohem naléhavější a rezolutnější "spirála" a tak přichází na řadu až dnes. Nebudu "dnešek" měnit na "včerejšek" a na "předvčerejšek", nechám to tak, jako by bylo úterý, jinak se v tom poztrácím.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

.....Dneska jsem si upletla dva copánky. Jen tak, na doma. Nikdy nenosím copánky.

Aniž bych si vybavovala, že jsem tenhle účes mívala jako malá holka, začala jsem se, kdykoli mi proklouzly kolem uší, cítit jako cácorka, jak mi říkávál dědeček v dobách, kdy jsem ještě nebyla uličnice, čertovo kvítko a ještě později občas i "káča pitomá", což byl vrchol dědovy zloby. Jak ráda bych teď občas byla ta káča pitomá.

Fotka je ofocená digitálem, kvalita veškerá žádná, ale ač vypadám jako kluk, tady jsem ještě cácorka.

Sice se nezdám, ale tady už převažovala uličnice. (Pro znalce módních trendů - ta šik šikmá ofinka nebyla hitem tehdejší doby, ale výsledek máminy (nepovedené) "hrncové" úpravy vlasů. Dnes bych zářila po vzoru Vulkánců, Romulanů, nebo Natalie Oreiro, tehdy to bylo k pláči, aspoň mně.)

A tady už jasně prosvítá čertovo kvítko.

Káču pitomou si nechám možná na příště a možná radši jen pro sebe.

.....Zpátky do přítomnosti, ty dva cůpky začaly srdnatě bojovat s únavou a skepsí přesčtyřicátnice, která se právě cítí být ještě o něco starší, než se píše v její občance. Starší a smutnější.

Dětinské? Snad, ale fungovalo to. V posledních dnech hledám cokoliv, co by fungovalo, aspoň na chvíli.

.....Jeden malý prášek navíc pozastavil trošku paniku, která se vkrádala už příliš neomaleně, plíživý strach a úzkost, která mě pomalu znehybňovala.

.....Počasí mě pustilo na zahradu, což možná úplně neprospělo mému stále bolavému krku, zato jsem dokázala tři hodiny myslet jen na suchou trávu, odumřelé větve, zbytky podzimního listí, sem tam rašící vlaštovičník a všude se rozlézající břečťan.

Přestaly se mi klepat ruce a znovu jsem mohla dýchat. Zmrzlá a zablácená jsem se konečně mohla vrátit domů, odkud mě vyhnala tíseň a neklid.

Zlatá únava, žádné nekonečné přemítání před spaním, zhasnout, zavřít oči a bezvědomí.

.....Zrušila jsem zítřejší operaci, krk si se mnou hraje, celý den dobrý, ale večer najednou nemůžu ani polykat. Nejhorší je to v noci, každé polknutí mě probudí. To vždycky plánuju, že hned ráno vyrazím k doktorce.

A ráno nic, jako by se mi to jen zdálo, přece tam nepůjdu, když už mi nic není. A večer nanovo. Je to prkotina, ale oční jasně řekla až budu "zcela zdráva".

No, a prozatím nesmím dělat nic fyzicky namáhavého, pracovat v předklonu a stresovat se, jako ostatně už celé tři roky, a nově ještě nárazově pít a pobývat ve tmě a šeru.

Rady nad zlato, hlavně s tím stresem, abych se ho zbavila, pracuju na zahradě, jak jinak, v předklonu.

Skládat uhlí a následně ho nosit ze sklepa, je zase obrana před stresem z napjatých rodinných vztahů.

Ještě, že Rézka, byť nijak nadšeně, občas najde cestu do sklepa.

Tenhle pohled moc nemusím.

Při pauze na čaj už je to trochu veselejší výhled.

.....Tmu mám ráda a šero při světle svíčky uklidňuje, toho jsem se nicméně vzdala, protože to mi nikdo nevyčítá.

.....Odpoledne si Juli, která prý ve školce od oběda jenom ležela na lehátku, protože jí bolela hlava, přináší domů teplotu třicet devět osm, dostane sirup, ještě jeden kolem dvanácté a druhý den, kde nic tu nic.

Jen je tak protivná, že by se to dalo považovat za příznak, otázkou zbývá čeho. Nic jí nebolí, hlava, břicho, krk nic, rýma a kašel nevybočují z běžného rámce.

Být léto, řeknu, že měla úpal, takhle si počkáme, co z toho vyleze.

.....Dneska, v pátek, je stále jediným příznakem extrémní vzteklost, naprděnost, urážlivost, odmlouvání, podrážděnost, Juli každou chvíli vrčí, tak už jen čekám až začne nadměrně slintat a všechno bude jasné, proti vzteklině kupodivu očkovaná není. Jen nevím kam s ní potom, na pohotovost nebo na veterinu?