Dumání.

.....Tak tu sedím, s mokrým hadrem na hlavě, jsem sama doma a dumám.

Dumám o stavu svých skříní, lépe řečeno o stavu jejich obsahu, dumám o tom, že Juli se dnes stala oficiálně čekatelkou na základní vzdělání, dumám o tom, že každý den začíná krásným východem slunce, jen ho prostě občas není vidět, dumám o svých šedinách, kterých povážlivě přibývá a já se vždycky hrozila chvíle, až si budu muset vybrat jednu z těch příšerných barev na papírové krabičce a dívat se do zrcadla na cizí ženskou.

.....Snad, že konečně dorazilo něco jako zima, přišlo na mě předjarní dumání.

Moje skříně, no skříň, otevřu ji a začnu rozjímat, o barvách, o sluníčku, o světle a jasu...a pak ji zavřu a sáhnu po osvědčené, návykové šedé, už takřka druhé kůži, nedokážu se vymanit, jsem v ní neviditelná a to mi vyhovuje. Mlha přede mnou, mlha za mnou.

.....S vyhlídkou školní docházky přicházívá velká změna, pevnější řád, neodkladné povinnosti, třídní schůzky, brrr.

Mám za sebou už jednu (tím nemyslím svoji) a to poměrně stresující, tak přemýšlím, co nám to přinese tentokrát.

V duchu žadoním, ať to není znovu porucha soustředění, dyslexie a její kámošky, to už tu bylo a já se zrovna jako trpělivý vychovatel moc neosvědčila.

.....Pro začátek už se nám tu drobné problémky rýsují v podobě logopedie, kam jsme konečně dorazily, nejspíš za pět minut dvanáct.

Teprve tady nám definitivně řekli, že Juli bude nejspíš levačka, dodnes totiž vše dělala pěkně spravedlivě, střídavě oběma rukama, malovala, jedla polévku, čistila si zuby, stříhala, házela míč, mazala chleba. Ať už to byla pastelka, lžíce, nůžky nebo kartáček na zuby, přehazovala vše v pravidelných intervalech z ruky do ruky, jako horký brambor s odůvodněním, že jí ruka bolí.

.....Znalá všech úskalí, která mohou čekat na leváka násilně přeučeného na praváka (a zcela nepochybně i naopak), nechtěla jsem nikterak direktivně zasahovat do její volby, která nicméně nepřicházela. Nu což, nerozhodnost máme v rodině, tedy rozhodně mnou počínaje, ale přesto už jsem začala pociťovat obavy, aby se nakonec neukázalo, že nikoli levá je ta pravá, ale že levé jsou jaksi obě.

Na má pozorování však nebyl zrovna spoleh. Logicky, jako pravák, jsem stále měla pocit, že ta pravá je přecijen maloulinkato šikovnější než levá, navíc fotbal hraje pravou a baseballovou pálku drží jedině jako pravák.

.....Jenže logopedka není žádný amatér a vytáhla fígl s krasohledem. Položila ho na stůl a sladce povídá "podívej se dovnitř" a Julka, netušíc zradu ho pěkně chytla, levou rukou blíž k obličeji a k mému úžasu (rozuměj zděšení) ho přiložila k LEVÉMU oku, "jé mami tam jsou kytičky" ozval se nadšený hlásek. "Tak mi to dej, já ti ukážu ještě něco", lákala ji doktorka, zatřepala krasohledem a celý kousek opakovala s identickým výsledkem a ještě do třetice, totéž. Už jen pro potvrzení, poslala Juli pro obrázek pověšený vysoko na nástěnce a když se pro něj Juli natáhla levou rukou, otočila se na mě: "maminko, máte už doma leváka?" . Stačil jí jeden pohled : "áha, takže......loket...stůl...držení tužky.....psaní z kopce.... oko....ruka.......tak, to bychom měli k lateralitě a teď ta výslovnost".

"L" špatně, "R" a "Ř" neumí, sykavky vysunuté dopředu, dál už jsem nevnímala.

Asi začnem s abecedou nanovo. Juli vyrůstala skoro pět let ve dvojjazyčné rodině, v období, kdy měla upevňovat syčení a sykání byla bezzubá, protože se řezáků zbavila o dva roky dřív, než je v našich končinách (a tabulkách) dobrým mravem, a s tou nosní mandlí...tak tam taky nebude něco v pořádku, zní názor odbornice. Tohle všechno se prý podepsalo na tom, že se budeme s paní logopedkou (naštěstí velmi milou) vídat ještě dlouho. No, jupííí.

.....Východy a západy (stejně mě vždycky napadne záchody) slunce, ještě že to netrvá věčnost, já bych se od té podívané hned tak dobrovolně neodlepila. A té paměti, co to sežere, digitální.

.....Ty šediny, jak můžu šedivou na milovaném svetru, ve vlasech mě překvapuje jedině nemile. Se svojí špinavě plavou barvou plnou nedefinovatelných odstínů, rozhodně nevypadám nikterak interesantně, jak se to někdy daří třeba černovláskám, vypadám, vypadám...prostě blbě vypadám, jak mlynář po šichtě.

Nevím nakolik je to už znát, já je teda vidím a protože se objevily až v posledních dvou letech, připomínají mi, spíš než plynoucí čas, všechny ty těžké chvíle, co mám za sebou.

Abyste si to špatně nevykládali, nejsem z těch, co se začnou hroutit s první vráskou, či první šedinou a atakují kosmetické salóny a kadeřnictví.

Já se naopak nechci smířit s tím, že to kadeřnictví nejspíš budu muset navštívit, nechat si na hlavu naplácat tu příšerně smrdutou věc a ještě přemýšlet nad tím, že já už nebudu já. Nikdy jsem si vlasy nebarvila (a, až na jeden radikální zásah před dvěma lety, téměř ani nestříhala), narozdíl od Rézky, která do svých dvaceti vystřídala nespočet střihů a barev, včetně růžové nebo zelené. Myslím, že už neví jakou barvu vlastně mají její vlasy.

Já bych prozměnu u svojí barvy ráda zůstala, jenže vidím, že dlouho to už přehlížet nepůjde, neboť moji barvu plíživě nahradí odstín, kynologům známý jako pepř a sůl.

.....Konec dumání, jdu vařit.