Tak je po Nich.

.....Já nevím, asi by bylo nejlepší je přejít a nechat už spát, ale nějak mi to nejde.

Přišlo jednorázové vzepětí vánočního "nadšení" druhou adventní neděli, kdy byl spáchán adventní věnec,

.

hromádka vanilkových rohlíčků

.

a..... a tím to zhaslo.

Já jsem zhasla a nahradila nadějné čekání na zítřek vědomím, že už byl, a novým plánem na zdolání Vánoc. Plán P, plán Přežít. Jak vidíte podařilo se, píšu, tudíž žiju a o ztrátách pomlčím.

I když, nepomlčím. Mám tak strašnou chuť konečně někomu říct, pořádně nahlas, jak mizerně jsem se cítila, bez ohledu na to, že všechno vlastně dopadlo dobře, konečně si od srdce zafňukat a nedusit to uvnitř, jako celý ten měsíc, kdy místo radostného očekávání seděla v mé mysli lhostejnost a strach, strach ze smutku, z vypjatých emocí.

U nás jsou svátky každoročně potencionálně výbušná situace, díky nevypočitatelnosti (či spíš vypočitatelnosti) nálad mojí mámy. Za ta léta už je těšení na Vánoce nerozlučně spjato s obavami, co za drama se zase letos strhne a leckdy je právě tahle nervozita i roznětkou případných kolapsů. A ani relativní klid v posledních dvou letech, už nedokáže ten černý mrak katastrofických možností rozehnat.

Letos jsem ale cítila, že nic víc, než to, že i tak to budou mé nejsmutnější Vánoce, prostě neunesu. Jenže doufat v jakési ohledy z máminy strany je přinejmenším pošetilé a tak jsem prožila prosinec na pomezí pocitů strachu, nechuti a současně bojechtivosti, kdyby snad někdo chtěl svými výlevy jedu zničit tesknou křehkost a důstojnost prvních Vánoc bez manžela a táty. Na opravdový smutek nebyl klid a vlastně mi nezbyla ani energie, cítila jsem nepokoj a hlavně neustálé napětí, vyčerpávající a deprimující.

Potřebovala bych být občas sama, jen to jsou chvíle, kdy dokážu brečet a lítost nejen prožít, ale i odžít, než přijde v nové vlně, takhle se nesu stále na zdvihu, bez možnosti úlevy, která přichází společně s tím, jak odcházejí slzy. Ale před Vánoci, víc než jindy, je samota vzácné koření.

Jak jsem už předeslala, všechno dopadlo dobře, začátek večeře "už" v půl desáté a pár máminých jedovatých poznámek se dá považovat za nečekaný úspěch, zvlášť, když byly sem tam vyváženy i nezávazným náznakem uznání. Děti byly nadšené a o to přece šlo, já přežila, i to bylo v plánu, takže na co si vlastně stěžuju? Snad jen, že očekávaná úleva, na kterou jsem se těšila jako na vysvobození , se den poté nedostavila, zůstalo jen prázdno a nepříjemná pachuť.

Jak jsem se netěšila na Vánoce, tak jsem se těšila, až bude po nich a obojí marně, nic se nezměnilo. Zůstanu tedy u vděku, že nebylo hůř, lítosti, že nebylo líp a naděje, že jednou zas bude.

Omluvím se tímto i Vám všem za svoji nehoráznou nespolečenskost a nespolehlivost, co se týká odpovídání na zprávy, e maily, komentáře, za neúčast na společenském dění i na vašich blozích, za své mlčení a budu Vás varovat, že to nejspíš nebylo naposledy a doufat, že Vás to přes to všechno neodradí a zůstanete nadále mými přáteli, či alespoň občasnými návštěvníky.

Rozhodně Vám, i když se zpožděním, popřeju nádherné Vánoce a kdybych měla znovu "nečekaný" záchvat mlčení, tak pro jistotu i šťastný Nový i nový rok, šťastnější než ten letošní.