Lucynka a hvězdy II

.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí. Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné. A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv. Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil. Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná ...

.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé. Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky. K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom. Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo...

.....Moji zlatí, stříbrní, bronzoví, ba i vy, z masa a kostí (doufám, že jsem nikoho nevynechala). Za okny je sice krásný den, září slunce a obloha je modrá.... ačkoliv, měla bych si uvědomit, že nesedím s kamarádkou u kafíčka, ani netelefonuju se sousedkou z konce ulice, a že za vašimi okny možná prší, nebo dokonce sněží a slunce svítí shora na silnou šedou vrstvu mraků, které k vám propustí jen kalný zlomek denního světla. Takže, ať už je za okny cokoliv, podstatné je, že je stále zima, která, netuším proč, je vždycky mnohem delší, než jaro i s létem dohromady. Zřejmě optický klam, způsobený zimní neměnnou fasádou, v lepším případě bílou, v horším špinavě šedou, případně celou "paletou odstínů" mezi tím - brrr. .....Každopádně, jako milovník černobílé fotografie, bych vlastně zimu měla mít v lásce a fotit od rána do večera, opak je však pravdou, moje složky nazvané leden, únor ......... zejí prázdnotou a i kdybych období od listopadu do března shrnula do jedné jediné, stejn...